Co lahodí jeho levému uchu

Vpražském divadle Semafor právě zkoušejí „novou verzi starého muzikálu“Nižní Novgorod (o tom, proč k Říjnové revoluci nedošlo už v září, nýbrž v listopadu), dílka Jiřího Suchého a Ferdinanda Havlíka, které vzniklo ještě před listopadem ’89 a po něm se, vzhledem k historickým konotacím, hrálo do ztracena. Dnes by mohlo v kombinaci původních i nových songů zase rezonovat.

Nyní ohlásil Jiří Suchý změnu v dramaturgii: premiéra hudební komedie (chystá se na 25. únor) reprezentuje hlavní z programových položek, k nimž se na počátku své existence Semafor hlásil: hudební komedie, poezie, jazz, film, výtvarné umění, tanec, loutky… Postupem času se některé záměry vytratily. A po více než šedesáti letech se k původnímu plánu divadlo chystá znovu přihlásit. Jiří Suchý nezastírá, že jedním z důvodů je i fakt, že hrát denně v jedenadevadesáti je i pro něj, nezdolného nadšence, únavné. A proto se rozhodl povolat do práce umělce spřízněných oborů a naturelu a nabídl jim hostování v podobě koncertů (například Karla Plíhala), výstav s hudbou (první bude Jiří Slíva), komentovaných písničkových pořadů (osvědčený Přemysl Rut), jazzmenů (úspěšné domácí pásmo Co na světě mám rád), filmové projekce (z dílny společnosti Perplex) a možnost účasti ve volně koncipovaných programech nových talentů, nápadů, improvizací (třeba one man show Radima Schwaba) a pokusů nazvaných Otevřené dveře.

Čímž není řečeno, že by se úspěšné tituly ze semaforské scény zcela vytratily (koneckonců je tu stále většinou vyprodáno). Třeba nejpopulárnější inscenace Suchého a Havlíkovy Kytice podle slavné Erbenovy sbírky má nakročeno už k devítisté repríze!

Když svůj záměr Jiří Suchý v pondělí prezentoval přátelům, řekl mimo jiné: „Devadesát let jsem na tomto světě a z toho dvě třetiny života dělám to, co dělám. A přitom závidím penzistům, kteří se ráno probudí a můžou cokoliv. Stavět Eiffelovku ze zápalek, psát paměti, ale taky třeba krmit ptáčátka nebo koukat na televizi a přitom se rozčilovat. To musí být nádhera! A já místo toho píšu hry, ty se pak s větším či menším úspěchem učím nazpaměť, pracuju na jejich inscenování, a pak je po večerech hraju jen proto, že smích publika lahodí mému levému uchu. Na to pravé slyším trochu hůř.“

Jen poslední část tohoto vyznání je, jak víme, pravdivá.