Božsky duchaplná nakládačka
Proslulou Molierovu komedii Amfitryon připravila v brněnské Redutě režisérka Aminata Keita jako místy až akční bondovku, rozpustilé představení strhující dynamikou a rytmem, akcí a slovem. Vznikla svižná, pulzující inscenace, která obnažuje a stvrzuje krásu veršů, nabízí uměřené množství neotřelých gagů, ale hlavně dává jedinečný prostor velké energii herců.
Mytologická divadelní burleska od největšího komediografa světa vychází ze staré římské hry o vládci bohů Jupiterovi, který na sebe vzal podobu Amfitryona a v této lidské podobě svedl jeho ctnostnou a věrnou Alkménu. Dá se tušit, že když se thébský generál, podle něhož se geniální hra z roku 1668 jmenuje, vrací domů a jeho žena si pochvaluje bouřlivou noc s ním, rozjede se tato fatální zábava naplno…
V jinotajné veršované komedii na antický námět Moliere zesměšnil mravy dvořanů a v dnešní fake době je tady mimořádně přitažlivé téma ukradené identity (nebo obecně padělků tvářících se věrohodněji než originál) či duplikování. Režisérka však ve svojí inscenaci spíše legračně zvedá témata prostopášného záletnictví, klamu a nevěry či panovačné žárlivosti.
Postavit před dnešní publikum veršovanou komedii, přestože tady slyšíme výtečný a divadelní obrazivost podporující překlad Vladimíra Mikeše z roku 2006, je dnes skoro sebevražedné. Skvělý text však tiká v této inscenaci před publikem Reduty nejen přesnou metrikou speciálního alexandrinu, ale zejména jeho pečlivým hereckým traktováním. Opravdu cizelovaná výslovnost klasického volného verše s různým typem rýmu zvedá z této inscenace speciální plán libozvučnosti slova.
Keita verbální projev aktérů a jeho rytmus ještě podtrhuje vstupy živého hudebníka, který v černé kapuci hrabe do bicích a sampluje zvuky ve sníženém orchestřišti na proscéniu. To je také prostor, kam si seskočí pár sluhů Kleanty a Sosieho, aby se spolu s publikem díval na milostné snažení svých pánů nahoře na jevišti navrch s popcornem a kelímkem koly jako v biografu. Ostatně podobného situačního, ale i slovního či gestického zcizování je inscenace plná a tvoří jeden z výrazných prvků stylu mladé režisérky. Proto se tady také často setkáme s přeháněním situace, gesta či intonace. Vše se tímto způsobem mění v řadu gagů, které podtrhují žánr a zejména dnešní přitažlivou vizáž představení. Personifikovaná ženská Noc je tady vlastně mužská transka, božský Merkur sluhu Sosieho udolává bezmála jako profi wrestler a jistá trojice chlápků se tady s kolty válí po zemi jako ze střílecí scény v bondovce. Aby Keita tento mumraj záměn, nedorozumění, ale i naschválů více zamíchala, používá občas zajímavým způsobem točnu. Namísto iluzívnosti se tedy dere před diváka rytmus či akce.
Tomuto modernímu balení vévodí vizuál scénografa Jána Tereby, který na horizontu jeviště postavil velkou stěnu posetou tu a tam blikajícími žárovkami a s neonovým kruhem uprostřed. A v tomto kulatém velkém výřezu se otáčí kovová orbita, která přestavuje bránu do Amfitryonova domu, je však také zajímavou konstrukcí pro výstup roztoužené Alkmény či božské zjevení samotného Jupitera. Tento strůjce všech počátečních intrik zde utne a vyřeší zmatení i trápení všech postav svým příkazem shůry.
Samostatnou kvalitu tohoto Amfitryona představuje herectví mladého souboru. Nejde jen o mluvně zvládnutý verš. Hrdinou přestavení v této optice je Pavel Čeněk Vaculík jako nebesy zkoušený sluha Sosie. Herec se nejen bravurně pitvoří, skvěle střídá grimasy, divák místy až fyzicky pociťuje jeho rozdvojenost v tomto bohy řízeném vabanku. Vaculíkův výkon drží neustálé napětí a švih, je nejmocnějším zdrojem herecké komiky ve stominutovém večeru. Dobří jsou ale všichni. Alkména Elišky Zbrankové je luznou oddanou manželkou, která se umí ale také rázem proměnit v dotčenou a poníženou ženu. Výtečný je Ivan Dejmal jako potměšilý Merkur, děsně zlíčený Viktor Kuzník v drag queen roli Noci, ale také thébský generál Amfitryon, kterého Jakub Svojanovský hraje jako prchlivého, paličatého i nesmířlivého manžela. Jiří Suchý z Tábora jako Jupiter nechal svého vládce bohů prostoupit pobavenou vznešeností a lumpačivým nadhledem, do kterého mu ve finále z vlasů padají zlaté třpytky. Kleanta Petry Lorencové je zase ukázkou komediálního lidového herectví, které ale zná míru. Režisérka umí se svými aktéry dnešní publikum starým Molierem pobavit, ale i přes všechno toto veselí na diváka dolehne ona skličující otázka: Jak by se zachoval on, kdyby na něj padla podobná lest osudu…
Moliere: Amfitryon
Překlad: Vladimír Mikeš Režie: Aminata Keita
Scéna a kostýmy: Ján Tereba Hudba: Štěpán Krtička Národní divadlo Brno, Reduta premiéra 10. 12.