Úskalí smělých plánů
Nová vláda chystá reformy, nemá ovšem ani dost peněz, ani nakloněnou opozici
Nová vláda Petra Fialy si ve svém programovém prohlášení vytkla ambiciózní cíle. Řadou reforem či jiných opatření dovést Českou republiku mezi špičkové světové země. Na papíře smělé plány samozřejmě působí velkolepě, avšak v praxi jejich prosazování často narazí na různé viditelné i neviditelné hradby.
Například na vlivné zájmové a lobbistické skupiny, jež svým usilovným působením často obrátí ušlechtilý záměr v pravý opak nebo ho lidově řečeno zazdí, poněvadž ohrožuje jejich ekonomický prospěch. Fialova vláda se navíc ujímá kormidla v mimořádně bouřlivých časech, možná nejhorších od vzniku samostatné České republiky, které koncepčním reformám samy o sobě příliš nesvědčí. A reformní snahy se budou muset vypořádat též s řadou nepříjemných faktorů, které zde existovaly již v dobách před covidem.
Covidové schodky
Nicméně na prvním místě nutno zmínit samotnou covidovou pandemii. Kromě mrtvých či zdravotně vážně poškozených za sebou zanechává i obrovské dluhy. Státy musejí vydávat miliardy na přímá zdravotnická opatření i na výplaty různých kompenzací ekonomicky postiženým skupinám obyvatelstva, zejména podnikatelům. Státní kasa ale trpí i na příjmové straně, poněvadž nižší výkonnost ekonomiky i slabší ochota (či vůbec nemožnost) lidí utrácet znamená například i snížený výběr příjmů pomocí DPH nebo různých spotřebních daní. Lze se sice přít, zda by jiná vláda než Babišova po sobě nezanechala přece jen o něco nižší „covidové“schodky, avšak pokud ano, tak o pár desítek miliard, což je na jednu stranu hodně, makroekonomicky ale poměrně málo.
Snaha vlády ušetřit pak snadno narazí na úzký manévrovací prostor v rámci každého státního rozpočtu, na vysoký podíl mandatorních či kvazimandatorních výdajů (okolo 80 procent), tedy takových, k nimž stát zavazuje zákon nebo nějaký jiný právní předpis, popřípadě praktická nezbytnost. Škrtat není moc kde a každý škrt navíc někoho docela zabolí. Petr Fiala
sice chce šetřit na státu, ne na občanech, ovšem stát jsou občané zaměstnaní ve státních (či šířeji veřejných) službách, a tudíž i voliči. V ODS si možná ještě vzpomenou, jak ve volbách 2002 zaznamenali jednu ze svých „nevýher“i kvůli heslu „průvan v byrokracii“. A nadto úspory v tomto ohledu nejsou z hlediska celkového objemu státního rozpočtu nijak závratné.
ODS ovšem, jak vyplynulo i z projevu Petra Fialy při představení vládního programu ve sněmovně, pořád staví na ideji malého, úsporného státu, který pokud možno do ničeho nezasahuje a nechá „úřadovat“hlavně neviditelnou ruku trhu.
I proto v minulém volebním období ruku v ruce s jinak „ďábelským“ANO prosadila zrušení superhrubé mzdy, zavedené za vlády Mirka Topolánka, neboli radikálně snížila daně. S argumentem, že sami lidé nejlépe vědí, jak s penězi naložit. Rozpočtový schodek tak ale nabobtnal o desítky miliard. Dle neoliberálních ekonomických konceptů by snížení daní mělo rozproudit ekonomiku a státu tak posléze opět naplnit jeho kasu, avšak popsaný efekt se často projevuje pouze na stránkách ekonomických učebnic.
A je rovněž otázkou, zda lze minimální stát, jenž mohl dobře fungovat v geopoliticky i stále ještě klimaticky relativně klidných prvních dekádách po pádu komunismu, považovat za nejvhodnější model či nástroj též pro současnou krizovou dobu. Kdy si boj s pandemií a jejími důsledky evidentně žádá státní intervence. A energetická krize jakbysmet.
Problematičnost naší epochy výmluvně odráží důchodová reforma. Všichni o ní mluví, všichni ji hodlají prosadit, byť zejména levicové strany zpravidla pod nějakým příhodným a obavy nevyvolávajícím názvem. Komise pro spravedlivé důchody, zřízená ministryní Maláčovou, je toho pěknou ilustrací. Mnoho konkrétního z ní ale nevypadlo a hlavního koaličního partnera ČSSD, hnutí ANO, skoro vůbec nezajímala.
Fialova vláda se ujímá kormidla v mimořádně bouřlivých časech, možná
nejhorších od vzniku samostatné České republiky, které koncepčním reformám samy o sobě příliš nesvědčí
Populární reforma je protimluv
V moderní technicky rozvinuté civilizaci se lidé i díky vyspělému zdravotnictví dožívají vyššího věku. Kvalitní zdravotnictví je však drahé, a pokud jeho služeb využívá rostoucí počet starších lidí, prudce rostou i náklady. A stoupají i náklady na důchody, které pobírá více lidí a po delší dobu než v minulosti. Řešení existuje v zásadě trojí. Snížit důchody, a tím i životní úroveň penzistů, zvýšit odvody na důchodové pojištění (a zatížit tak firmy) a zvednout věk odchodu do penze. Popřípadě nějaký mix uvedeného. Tedy samé populární kroky… Není divu, že se politikům do nich nechce a řešení stále odkládají. Na důchodové reformě by se navíc mělo dohodnout v podstatě celé politické spektrum, nikoliv pouze současná vládní koalice, jelikož její parametry nelze překopávat po každých volbách.
Fialův kabinet tudíž určitě nečeká procházka růžovým sadem, zvláště když se může snadno chytit do pasti vlastních ideových východisek.