Fotozpověď dítěte svého věku
Popotahovat Martina Stranku za to, že vzdává poněkud přehnaný hold svým oblíbencům, není namístě. V jeho díle ale umění nehledejme
Stranka je plagiátor, Stranka krade, pryč se Strankou! Média se za tou kauzou honí už pár týdnů. O co jde?
V pražském Mánesu, druhdy skvělé galerii, měl celý listopad výstavu fotograf Martin Stranka, ročník 1984. Tu výstavu, nazvanou Dechem, podle autora navštívilo dvacet tisíc lidí, to je zhruba sedm stovek denně. Navenek jasný úspěch. Kam se hrabou Strankovi generační kolegové a kolegyně jako Dita Pepe, Hynek Alt s Aleksandrou Vajd nebo o pár let starší klasici jako Karel Cudlín a Ivan Pinkava, například? Jenže pak se vyrojila obvinění, že Stranka je podvodník: že bere u druhých víc, než sám dává. Že si půjčuje motivy, kompozici i atmosféru, třeba od Gregoryho Crewdsona nebo Erwina Olafa.
Stranka reagoval trochu hystericky: okamžitě vymezil svého génia proti světu. Chtějí ho prý vygumovat, sebrat mu zasloužený úspěch, rozbít jeho globální reputaci a bůhvíco ještě. Zaumný styl jeho vyjadřování jde skvěle do páru s jeho rozsáhlou autolegendarizací, na které maká už víc než dekádu. Na svém kontě má prý osm desítek ocenění, vystavoval všude, kam se podíváš, prodává globálně. Prostě je výjimečný a je o něj zájem. Jednička s hvězdičkou. Když otevřeme přehledovou příručku Česká fotografie v datech: 1839–2019, má tu Stranka tři zmínky, respektive dvě zmínky a jednu reprodukci. „V mezinárodní soutěži Sony World Photography Awards, kam bylo zasláno 326 tisíc prací, se fotografie Martina Stranky probojovaly mezi vítěze kategorie ,Open Creative‘.“Dita Pepe má těch zmínek sedmnáct, Josef Sudek přes stovku.
Inspirace, nikoli plagiátorství Jenže Stranka, rodák z Mostu, a pokud jde o fotografii, pak samouk, na svém webu uvedl ještě něco: „Žijeme v době, kdy v podstatě vše bylo vymyšleno a každý autor jakéhokoli díla vždy tvoří s více či méně silnou inspirací kolem sebe. To není argument pro plagiátorství a kopírování 1 ku 1, ale téma inspirace, ať už vědomé, nebo nevědomé, a to v podobě tématu Jungovo kolektivní nevědomí a archetypy v umění.“Když tu brutální stylistickou neohrabanost a myšlenkové motanice převedeme do normálu: Stranka říká, že už tady všecko bylo. Že žádný umělec, ať je to fotograf, malíř, nebo spisovatel, netvoří především ze sebe, ale vždycky z druhých, z těch, kdo tady byli před ním. V osmašedesátém roce řekl to samé Roland Barthes ve své studii Smrt autora. Podle francouzského sémiotika už v šedesátých letech skončila doba, kdy byl autor bůh, ten, kdo tvoří svým dílem jedinečný vesmír; dneska je text „mnohoznačný prostor, v němž se mísí a setkávají různé druhy psaní, přičemž žádný z nich není originální. Text je tkání citátů…“
Totéž platí o dnešní fotografii. Žádný autorský „text“, ale „slovník“, z nějž si každý bere podle libosti. Nahánět
tedy Stranku za to, že vzdává poněkud přehnaný hold Crewdsonovi nebo Olafovi, je trochu mimo. Stejně jako je mimo hledat v jeho díle umění. Protože umělecká hodnota znamená novátorství, kopernikánský obrat. Umělcem byl Picasso, když namaloval Avignonské slečny. Umělci byli v dějinách československé fotografie Sudek, Drtikol, Funke, Rössler. Dneska už z té klasické triády umění–estetika–dokument zbývají jen ty poslední dvě položky.
Preciznost na úkor emoce
Takže mají Strankovy fotografie estetickou hodnotu? Každopádně. Pokud bral fotograf po světě nějaká ta ocenění, bylo jich nemálo právě za techniku provedení. Zatímco Picassovi se jeho „slečny“esteticky moc nepovedly, jsou takové nevýrazné, nedodělané, Stranku by chtěl mít na stěně doma v obýváku asi každý. Ohromuje formou. Pracuje precizně. Velký rozměr, profesionální aranžmá, dokonalá montáž; prostě všecko klape a září, jak má. Naolejovaný model v tělocvičně stejně jako sýkorka zoufale ťukající na helmu muže z vesmíru; jelen na rozcestí mezi kodakem a mekdonaldem i nahatý chlap, co sprintuje po louce v doprovodu stáda koní. A ta formální preciznost u Stranky v čase roste. Jeho web o tom dává dobrý pojem. Jenže tenhle růst má svůj rub: preciznost vymazala z autorského projevu jakoukoli emoci. Strankův výraz je chladný, strnulý, plošný. Spíš hibernace než život.
Takže zbývá hodnota dokumentární. Té mají Strankovy práce vrchovatě. Jasně nejvíc. Fotograf ale nedokumentuje konkrétní čas, scénu, aktéry, zobecňuje: postihuje a částečně i posiluje příslovečného ducha doby. Doby, kdy je problém rozlišit mezi originálem a kopií, pravdou a lží, pravicí a levicí, nahoře a dole. Doby, která vyškrtala ze svého repertoáru tradici, řád, hodnoty, prostě jasnou čitelnost, stejně jako zapudila obrodnou imaginaci a symbolickou hru. Doby, která leští povrch a ujíždí na rychlosti. Můžeme tomu říkat finální stadium postmoderny anebo prostě hroucení všeho v očekávání apokalypsy. Můžeme s tím nadšeně souhlasit, můžeme se nad tím rozpalovat doběla, ale nakonec zbyde všem jediné: vzít to v potaz. Podobně jako Martina Stranku a jeho fotozpověď dítěte svého věku.