Jak si Putin hraje se Západem
Jestli Putin nějak zaútočí na Ukrajinu, nevíme. Ale podle komentátora deníku WSJ Waltera Russella Meada už víme, že rozdělený a zmatený Západ neví, jak se k jeho výzvě postavit.
Západní diplomaté – ztraceni v grandiózní a pompézní narcistické mlze – dávali v uplynulé dekádě Putinovi najevo, že je reliktem překonané a odmítnuté minulosti. V roce 2014 řekl tehdejší americký ministr zahraničí John Kerry, že „ve 21. století se přece nechováme jako v 19. století, abychom provedli invazi do sousední země na základě vymyšlených důvodů“.
Možná i Neville Chamberlain se ale poučil lépe ze svých chyb v Mnichově než Západ ze svého nezdaru ohledně Krymu. Evropané se soustředí výhradně na svou „soft power“a pak se diví, že jsou de facto vyloučeni z americko-ruských rozhovorů o Ukrajině. A zatímco Čína a Rusko jsou stále asertivnější, USA zároveň hlásí světu, že „Amerika je zpátky“, a přitom stupňují svou domácí politickou polarizaci a vytrubují do světa, že jejich demokracie stojí nad propastí a je minutu od kolapsu, nebude-li schválen federální volební zákon.
Potíž je v tom, že pod nosem nepozorného a nesoustředěného Západu už
Putin Sovětský svaz znovu přebudoval. Na Západě se přehlíží, jak je v tom úspěšný. Putin už nehledá sovětskou uniformitu, ale hegemonii. Ale i Stalinovi záleželo na tom, aby Bělorusko a Ukrajina měly svoje křeslo v OSN. Putin dokonce chce, aby tyto země byly nominálně mimo přímou ruskou kontrolu. Když zkolaboval SSSR, lídři jako ázerbájdžánský Mutalibov, turkmenský Nijazov a kazašský Nazarbajev provedli bezešvou proměnu těchto zemí v jejich osobní či rodinné pašalíky. Putinovým cílem je obnovit vyšší úroveň vlivu a kontroly a přitom ponechat místní vládce na jejich postech.
V roce 2020 posílil Putin ruskou kontrolu nad Jižním Kavkazem tím, že ukončil válku Arménie s Ázerbájdžánem na základě svých podmínek. Obě země – a především Arménie – jsou nyní závislejší na Rusku. Vloni Putin udržel u moci Lukašenka a minulý týden se stal vrchním arbitrem v Kazachstánu. V bývalém SSSR rozhoduje Putin o tom, kdo vládne a komu zbudou oči pro pláč. Z 15 bývalých republik SSSR si drží od Ruska odstup pouze tři baltské státy a Ukrajina. Gruzie si udržuje odstup, dříve ale byla její nezávislost robustnější. Americký odchod z Afghánistánu způsobil, že Kyrgyzstán a Tádžikistán jsou závislejší na Rusku než dřív.
Západ je méně vybaven ustát krizi než v roce 2014. Evropské pochyby o amerických závazcích a americké moudrosti jsou větší, než kdy byly. Německý pacifismus je na vzestupu. Brexit oslabil vztahy mezi spojenci. Evropská závislost na ruské ropě a plynu vzrostla a omezuje schopnost Západu spustit sankce, které by mohly způsobit, že nebude čím topit a zastaví se stroje v továrnách. Putin dobře ví, že případné ekonomické sankce dopadnou více na Evropu než na Ameriku a přibude tak prasklin v atlantické spolupráci. S cenou ropy nad 80 dolary a s podporou Číny v zádech je Rusko daleko méně zranitelné vůči ekonomickým sankcím, než si myslí Bílý dům.
Washington přitom asi nikoli záměrně, ale rozhodně chybně telegrafuje do světa svou zranitelnost vůči vydírání. Všichni vidí, že Bidenova administrativa lobbuje v Kongresu proti přísným sankcím na Nord Stream 2. Moskva z toho vyvozuje, že USA jsou připraveny zaplatit za „stabilitu“.
Putin se nemá moc čeho bát. Úspěchy v Bělorusku a Kazachstánu oslabily i domácí opozici. Rostoucí ceny energií vedou k tomu, že se Putin topí v penězích. Krize způsobila, že je Rusko opět v centru světového dění, znejistěla Ukrajinu a Putin vypadá jako geniální mistr své hry o trůny. Bude jen jednat a sledovat, jak se západní jednota hroutí? Ukousne kus Ukrajiny s tím, že ví, že Západ se zmůže jen na impotentní moralizování? Velkoryse přijme nějaké ústupky Západu, slíbí stabilitu až do doby, než vyvolá další krizi?
Putinovy úspěchy jsou každopádně měřítkem intelektuálního a politického nezdaru Západu. Dokud bude Západ žít v posthistorických iluzích a nepřijde s efektivní zahraniční politikou, bude Putin dále získávat na náš úkor.