Vzpoura v Bílé Vodě

Očekávání, kterým jsem v této rubrice nedávno doprovodil rozhovor Kateřiny Tučkové s Miroslavem Balaštíkem v dubnovém Hostu a které jsem vyjádřil v souvislosti s jejím novým románem, naplnila Bílá Voda podle mě velmi šťastně. Na rozdíl od próz založených na vyprávění o minulých událostech hodných připomenutí, ale uzavřených vyzněním ve své době, předložila autorka široce rozvětvený děj, který sahá od středověkých motivů až k současnosti a svým rebelským završením ji hluboce zasahuje.

Na první pohled jde o příběhy žen decimovaných nejen smrtonosným režimním útlakem, ale i uspořádáním světa, který představuje diktatura rodiny a mužský teror, opřený o vžité a předsudečné pojetí lidských vztahů. Revoltu umístila Tučková mezi internované řeholnice, u nichž se předpokládá pokora a smír s postavením, které určil Bůh. Vzchopí se k ní protagonistka, odvážná a důsledná kněžka, a některé její družky, vedle nich a s nimi však i několik mužů. Po otřesných mezních zkušenostech všechny vede snaha po ozdravění, které najdou v osobním prožitku víry.

Stanou se součástí tajné církve a usilují o návrat k Ježíšovi, který se družil s vyvrženými členy společnosti. Jeho odkaz biskupští redaktoři Evangelií přepracovali v konstrukci, jejíž princip tvoří absolutní poslušnost. Spjali ji s mocí a udělili si právo trestat, vylučovat a hubit hledače pravdy. Revoluční postoj podzemních vyznavačů nové teologie proto katolická hierarchie v duchu svých dogmat odmítla.

Vzpoura, k níž se z pádu na dno pozvedly ztracené existence, zachráněné v činorodém společenství kolem kláštera v Bílé Vodě, překračuje meze věroučného konfliktu. Má sociální cíl: důstojný a svobodný život. Její obraz znamená mimořádné dílo nejen v českém kontextu.