Skláním se s úctou před bojovníky proti zlu
O hrůzách vojenských masakrů, při nichž vždy umírá mnoho nevinných lidí, je důležité mluvit. Stejně jako o odvaze bojovníků za svobodu. V současné době, kdy šokovaně přihlížíme událostem na Ukrajině, pak obzvlášť.
Skupina československých důstojníků vstoupila do vršovických vozatajských kasáren 9. května, krátce po půlnoci. Německý velitel si v tu chvíli už byl vědom pozice poraženého a ve 4.30 opustil s celou jednotkou kasárna. V 11 hodin se v Kodaňské ulici objevili první vojáci Rudé armády, zhruba ve stejnou chvíli už přijížděli i do Strašnic...
Tak 77 let staré informace líčí literatura. Dnes už víme to, co naši předci, kteří osvoboditele nadšeně vítali, samozřejmě vědět nemohli. Totiž že nám Sovětský svaz v poválečných časech ukáže i svou mnohem temnější, imperiální tvář.
O zlu pramenícím z touhy po moci, vládě nad ostatními lidmi a cizím území byly sepsané stohy knih. Bohužel, ono zlo má mnoho podob a nikdy v historii jsme ho nedokázali vymýtit – vždy znovu začne vykukovat z jámy, do které jsme se ho snažili zakopat. Nejprve ukáže jen svou část, když ji ale okamžitě „nezatlačíme“prostřednictvím naší aktivity a odvahy, vytryskne jako vodopád plný hnusu a dělá vše pro to, aby nás všechny ušpinilo.
Skláním se před hrdinstvím těch, kteří se zlu staví čelem a se zbraní v ruce hájí svoji zemi. A cítím obrovský žal, když pomyslím na ty, jejichž život je přitom nespravedlivě zmařený.
Na území Prahy 10 je spousta míst, která slouží jako připomínka druhé světové války a osvobození. Z Husova sboru na Vinohradech vysílal v květnu roku 1945 Český rozhlas. Technici k tomu využili zařízení, které sloužilo pro občasné rozhlasové přenosy koncertů z modlitebny. Květnovou revoluci připomíná památník protifašistického odboje před budovou sboru. Na Desítce máme řadu pomníčků připomínajících hrdiny (Na Třebešíně, na škole V Olšinách, ve vozovně, 28. pluku).
Přání, které se nesplnilo
Oběti našich občanů umučených a padlých v letech 1938–1945 si obyvatelé Prahy 10 připomínají u vinohradského krematoria u sochy Smutné jaro. Nedávno jsem tam coby senátorka zavzpomínala na památku španělských a francouzských občanů popravených v pobočkách koncentračního tábora Flossenbürg v Hradištku u Štěchovic a ve Vrchotových Janovicích. „Mlčím a skláním se před těmi, kdo byli kvůli naší svobodě posláni na smrt. Mé mlčení se poté mění v přání, aby se nic podobného v budoucnu už nestalo. Abychom i my měli sílu nic podobného nedopustit,“řekla jsem na témže místě před pěti lety.
Toto mé přání se bohužel nevyplnilo. Minulost nikdy není jen minulostí a letošní jaro je o dost smutnější. Připomíná nám všem, že za svobodu a proti zlu se musí bojovat pořád, že tenhle boj nikdy není a nebude definitivně vyhraný.