Pod Araratem tají ledy

Arménsko-turecké vztahy zažívají největší oteplení za více než dekádu. Rusku se to nemusí líbit

Na pozadí ukrajinsko-ruského konfliktu se mimo hlavní pozornost odehrává další příběh bouřlivých vztahů v regionu, tentokrát v opačném směru. Sbližování odvěkých nepřátel Arménie a Turecka tento týden vstoupilo do další fáze.

V úterý se ve Vídni sešli místopředseda arménského parlamentu Ruben Rubinjan a turecký velvyslanec Serdar Kiliç. Obě strany potvrdily cíl dosáhnout úplného urovnání vztahů mezi oběma zeměmi. Bylo to již třetí setkání vyjednávacích týmů od začátku roku – v lednu se sešli v Moskvě, v únoru ve Vídni.

Za svou sto-, resp. třicetiletou historii dosud neměly Arménie a sousední Turecko prakticky žádné diplomatické styky. Nyní se shodují, že je v jejich nejlepším zájmu vztahy normalizovat – kvůli podpoře vzájemného obchodu, stabilizaci bezpečnostní situace v Náhorním Karabachu i vyvážení ruského vlivu v regionu.

Podle tureckého ministra zahraničí Mevlüta Çavușoglua jednání postoupila natolik, že další by se mohla přesunout do Ankary a Jerevanu. S tím souhlasí i arménská strana.

„Opakovaně jsme prokázali připravenost pokročit, včetně zrušení hospodářského embarga (to Arménie uvalila na Turecko v roce 2020 kvůli jeho angažmá ve válce o Náhorní Karabach, zrušila ho od letošního ledna – pozn. red.). Konkrétně jsme Turecku navrhli, aby v první fázi otevřelo pozemní hranici pro osoby s diplomatickými pasy,“napsal ještě před vídeňskou schůzkou mluvčí arménského ministerstva zahraničí Vahan Hunanjan.

Vlaštovka na nebi

Nevraživost mezi oběma zeměmi je prakticky „historickým dědictvím“– týká se sporu o užití termínu genocida v souvislosti s masakry Arménů na území tehdejší osmanské říše v roce 1915 i stále trvajícího konfliktu Arménie se sousedním Ázerbájdžánem o oblast Náhorního Karabachu, v němž Ankara stojí na straně Baku. Další arménskou bolestí, byť spíše symbolickou, je Ararat, posvátná hora Arménů, jež se podle současné politické mapy tyčí na tureckém území jen několik kilometrů od společné hranice.

Jako vlaštovka signalizující oteplení vzájemných vztahů vyrazil na počátku února z Jerevanu do Istanbulu první let na komerční lince po dvou letech, co bylo letecké spojení mezi oběma zeměmi přerušeno.

Mimo to se ministři zahraničí obou zemí Ararat Mirzojan a Mevlüt Çavușoglu setkali v půli března v rámci diplomatického fóra v jihoturecké Antalyi. Mirzojan byl prvním vysokým arménským představitelem, který Turecko navštívil po více než dekádě.

Pokusy o normalizaci vztahů vítají evropské země i Spojené státy. Politický analytik Areg Kočinjan však upozorňuje, že Rusko, které podporuje Arménii v bojích o Náhorní Karabach, může tyto snahy vnímat jako hrozbu. „Nikdo v Arménii

se nesnaží zpochybnit nebo poškodit zájmy Ruska. Jiná věc je, že Moskva to vnímá jako nebezpečí, ale pro nás jsou samozřejmě prvořadé zájmy Arménie,“cituje politologa server JAM News. I pro Turecko je podle Kočinjana výhodnější existence nezávislé Arménské republiky.

Tu po rozpadu Sovětského svazu Ankara sice oficiálně uznala, v roce 1993 však jednostranně uzavřela veškeré hranice. Ty vzdušné o dva roky později opět otevřela, podle webu arménského ministerstva zahraničí „pod tlakem mezinárodního společenství“. Pozemní hranice zůstávají uzavřené dodnes.

Po první válce o Náhorní Karabach (1988–1994) předložilo Turecko řadu podmínek pro jejich otevření. Jednou z nich bylo navrácení neuznané Náhorněkrabašské republiky, v níž žije více než 90 procent Arménů, Ázerbájdžánu. Tato podmínka již neplatí, resp. byla de facto splněna po druhé karabašské válce v roce 2020, kterou Arménie prohrála – od té doby jsou tato území pod kontrolou Ázerbájdžánu.

Další podmínkou, na níž dosud nepanuje shoda, bylo odmítnutí termínu „arménská genocida“, jejž oficiálně používají Arménie, několik západních zemí a mezinárodních organizací. Turecko tuto formulaci odmítá s tím, že k úmrtím tehdy došlo v rámci regulérní války a na obou stranách.

Fotbalová diplomacie

S iniciativou vyčistit vzduch nad Araratem přišel před 14 lety tehdejší arménský prezident Serž Sarkisjan, když pozval svůj turecký protějšek do Jerevanu na fotbalový zápas mezi národními týmy obou států. Turecký prezident Abdullah Gül mu následně zdvořilost oplatil. Výsledkem tzv. fotbalové diplomacie byly curyšské protokoly – dokumenty, které měly zajistit plnou normalizaci vztahů. V roce 2009 je podepsali ministři zahraničí, ale k ratifikaci nikdy nedošlo a arménsko-turecké vztahy rychle sklouzly zpět k bodu mrazu. Možná teď ledy tají.