Pirandello lidově komediální
Režisér Michal Vajdička konečně předvedl svého několikrát odkládaného Pirandella v Dejvicích. Jeho drama Každý má svou pravdu přetvořil ve šťavnatou, až dryáčnickou frašku, do níž se mu ale podařilo vtělit velmi aktuální apel.
Vnové inscenaci zajímavě zarezonovalo téma, které režie do děje vnesla a obratně propojila s tím, co rozvíjí autor. A to sice sdělení, že opravdové ohrožení dnes lidé zahlcení nesmysly, hloupými spory a podružnostmi nejsou schopní pomalu ani rozeznat a pak se nestačí divit.
Luigi Pirandello ve svém u nás asi nejvíc uváděném textu předvádí, že pojem pravda je stejně nevyzpytatelný jako nedosažitelný a vždy závisí na úhlu pohledu. To, že pravda je relativní, demonstruje na karikaturně pojaté malé komunitě, kde prakticky nelze uniknout pozornosti druhých a těšit se svobodě. Z dnešního pohledu je to mimo jiné zajímavý paradox – v roce 1917, kdy hru napsal, viděl pochopitelně ono šťourání se v životech druhých a nesnesitelnou sprostě atakující zvědavost jako deficit, kdežto dnes mnoho jedinců své soukromí dává v plen dobrovolně, aby tak dospěli k sebepotvrzení.
Detektivka bez rozhřešení
Hra má strukturu detektivky, která ale postrádá rozhřešení, je také svým způsobem hrou ve hře, a když se zamyslíme nad jejími východisky, nemůžeme nevidět jisté prvky absurdity; ostatně Pirandello je do jisté míry považovaný za dramatika, jenž předjal absurdní divadlo. Oč tedy jde? Do domu rady Agazziho se přistěhuje tajemná rodina, pan Ponza, jeho žena a tchyně paní Frolo, údajně odešli z města zničeného zemětřesením. Podivnosti v jejich chování vybudí u ostatních nájemníků až hysterický zájem o to, jak se věci mají. A postupně se dozvídají od každého z trojice vysvětlení, která si odporují a které ani nelze ověřit, a záhada trvá. Pirandellovu výpověď lze vnímat v různých rovinách, třeba jako život v iluzi, který pomáhá přežít katastrofu, případně stěžejní figury hry symbolizují něco, co se vzpírá lidskému poznání.
Každopádně je tato modelová hra víc než sto let stará a v záměrné repetitivnosti, jíž své téma rozvíjí, spočívá nejedno úskalí. Vajdička ve své inscenaci opustil předepsané prostředí vyšší střední třídy a vsadil na lidovou živelnost a jižní kolorit. S ním hlavně proráží místy monotonní schéma hry. Mohl tak přirozeně využít i to, že text je víc než jiné Pirandellovy hry prošpikovaný satirickými poznámkami a posupnými glosami. Odtud se také odvíjí záměrně přeháněná fraškovitost inscenace, stálý vzruch, kvas a napětí.
Pleslův jízlivý klaun
Z této divoké komediálnosti svou suchou ironií vyčnívá Jaroslav Plesl v roli Agazziho švagra Laudisiho. Potuluje se po bytě v nátělníku, na hlavě má komickou síťku uhlazující vlasy. Šklebí se všem zúčastněným a popichuje je. Jako by se sám pasoval na průvodce dějem a zároveň fungoval jako jízlivý klaun, který pracně budované konstrukce svých bližních škodolibě shazuje. Místy vypadá, jako by vystoupil z galerie felliniovských maníků, kteří utrácejí čas pozorováním lidského hemžení.
Vajdička těží z herecké souhry, která je stále v Dejvicích velkou devízou. Dámská část žene vše na ostří nože, je to uječené klubko harpyjí, které se postupně nabaluje a vytvoří na jednu notu naladěný drbařský kroužek; k Agazziho manželce Amálii, kterou hraje Klára Melíšková, a jeho dceři Dině (Veronika Kubařová) se přidruží paní Sirelli v podání Lenky Krobotové, nahluchlá paní Cini (Jana Holcová) a němá a nejspíš i slepá paní Nenni (Eva Suková ml.), které její postižení ale vůbec nepřekáží, aby se zapojila do všeobecného šílení. Melíškové při pátrání po záhadě hystericky přeskakuje hlas a skoro se celá zkroutí, jako by ji fakt, že nemůže proniknout, fyzicky deformoval. Dina oprskle žvýká a Siri je snad nejvíc uvřeštěná tetka s natáčkami a se síťovkou.
Dámské výstupy jdou hodně až na hranu i lehce za a snesly by méně nasazení. To pánské sedánky zejména v druhé půlce, kdy se objeví sám Prefekt, jsou přímo virtuózní, i přes stálé vzrušení jde o stylově rozvíjenou klauniádu, zejména pak potěší propracované opilecké kreace Prefekta v pojetí Ivana Trojana, natvrdlost a buranství pana Sirelli (Hynek Čermák) explodující s etudou jablka vytahovaného z kalhot či bezradně servilní povlávání Martina Myšičky.
Druhou „partu“, která je tímto společenstvím zkoumána a atakována, tvoří tajemná rodinná trojice – pan Ponzo (Lukáš Příkazský), jeho žena (Antonie Formanová) a samozřejmě jeho tchyně paní Frolo (Zdeňka Žádníková). Příkazský v řádu věci předvádí excentricky vykloubená sóla a Žádníková podává zajímavě odstíněný výkon, je jakýmsi tragigroteskním zosobněním neuchopitelnosti pravdy, ambivalence života, na jedné straně se všem vysmívající, na druhé bolestně trpící vpádem do svého života. Je skutečně tou, za kterou ji kdo má, jak zní jedna z jejích posledních replik.
Vzrušující život v kuchyni Režie místo měšťanského salonu děj na těsno „vtlačila“do kuchyně s balkonem a potřebnými dveřmi do dalších prostor bytu i ven na chodbu. V tomto realisticky vyvedeném interiéru (zábavné je třeba, jak na balkoně větrem povívají pověšené punčochy) jsou ovšem stěny obložené modrobílými dlaždičkami se scénou ukřižování, které zřetelně odkazují k portugalským azulejos (že by obecný výraz pro jižní kulturu?), stejně není úplně jasný náznak chrámové kopule ve stropě.
Vedle komediálních eskapád se téma zmíněné v úvodu dokáže přesvědčivě prosadit. Hra těžko mohla odrážet blížící se nebezpečí fašismu, vznikla pět let před Mussoliniho pochodem na Řím. Vajdička do ní nenásilně vtělil pocit nejasného ohrožení, které nikoho nezajímá, snad trochu Laudisiho, když z balkonu řve na blíže nespecifikovaného černokošiláče a z ulice přiletí bota. Když se otevře rádio, zazní z něj uřvaný diktátorský projev, takže je okamžitě zase vypnut, s tím se nikdo otravovat nebude. I fámulus s volební urnou je z bytu rychle vypoklonkován, aby nerušil. Ani závěrečný zvuk stíhaček a vzdálené výbuchy nikoho nerozhodí. Osazenstvo nevnímá, že se něco chystá, ba už i děje. Navzdory jasným signálům nechápe a nevidí. A tenhle odkaz k dnešku zafunguje dobře.
Luigi Pirandello: Každý má svou pravdu
Překlad: Zdeněk Bartoš
Režie: Michal Vajdička
Scéna: Pavol Andraško Kostýmy: Katarína Hollá
Hudba: Michal Novinski Dramaturgie: Daniel Majling, Eva Suková
Dejvické divadlo, premiéra 28. 4.