Pozvánkou je kvalita, ne národnost

Hodně upřímně zněla ve středu slova ředitele Pražského jara Romana Bělora, když prohlásil, že se na publikum pořadatelé festivalu už dlouho netěšili tolik jako letos. Po dvou letech většinou streamovaných produkcí se konečně uskuteční série živých, dramaturgicky ucelených koncertů a je jisté, že prožitek z nich opravdu nic dokonale nahradit nemůže.

Program je velmi pestrý, dramaturgie myslí na rovnováhu mezi díly klasickými i hudbou novou a zve velká jména (rezidenčním umělcem je pro tři večery jeden z nejlepších violoncellistů současnosti Gautier Capucon, závěrečný koncert obstarají Vídeňští filharmonici s Andrisem Nelsonsem atd.), ale dává příležitost i generaci umělců nastupujících. Vstupenky se prodávají už několik týdnů a ještě nejsou zcela vyprodány – ukazuje se jistá obezřetnost v „utrácení“za kulturu,

Pražské jaro uvádí ruské autory i interprety (jistěže ne putinovce) zkrátka podle kvality

když časy jsou finančně nejisté, takže nejspíš dojde i na úspěšný nákup na poslední chvíli. Očekávání pořadatelů se obracejí i k obvykle četným hostům zahraničním, turistům vyhledávajícím u nás kulturu, kteří se snad pomalu do Prahy vracejí. Budou mezi nimi patrně chybět turisté ruští, nejen vinou pandemie, která bránila v cestování, ale zejména vinou nepřijatelné ruské agrese proti Ukrajině. Ostatně statistika je výmluvná: v roce 2019 přijelo do České republiky přes 560 tisíc ruských turistů, loni už jich bylo jen 26 tisíc a letos...

Nicméně kromě mimořádně zařazeného Koncertu pro Ukrajinu 2. června Pražské jaro svůj program s tímto nepříznivým vývojem nekonfrontuje, na koncertech i v Mezinárodní hudební soutěži (letos mladých fagotistů a klarinetistů) uvádí ruské autory i interprety (jistěže ne putinovce), zkrátka podle kvality. A ústy svého ředitele konstatuje pozoruhodný detail, že v historii se mnozí z ruských či sovětských umělců hostujících na pražském festivalu po čase stali disidenty a emigranty...