Kubánská raketová krize a (ne)paralely

Válečná logika přivedla na Ukrajinu tento týden dvě vysoce postavené návštěvy. Tou první byl náčelník ruského generálního štábu Valerij Gerasimov a tou druhou předsedkyně americké Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová, o které se nyní říká, že řídí obě komory Kongresu a Bílý dům navrch. Gerasimov přijel zkontrolovat, jak se ruským silám daří v ofenzivě kolem Donbasu, a Pelosiová přijela vysvětlit, jak důležitý je zápas Ukrajiny pro její zemi a že Amerika bude stát za Ukrajinou, dokud „nebude dosaženo vítězství“.

Podle komentáře Waltera Russella Meada asi nepřekvapí, že obě země vysílají seniorní lídry. Jde o nejvážnější vojenský konflikt v Evropě od druhé světové války a ten hrozí nejvážnější nukleární krizí od počátku 60. let. Obě země byly překvapeny intenzitou konfliktu a obě zvyšují sázky bez ohledu na to, že možnost jaderné konfrontace roste.

Putin se dožil jen smutných překvapení. Špatné velení, zpravodajské a logistické nezdary – stav armády demonstruje rozklad dekadentního ruského státu. Místo rozkladu Evropy se energizovalo NATO, německé strategické myšlení zažívá proměnu a Švédsko a Finsko brzy vstoupí do NATO, které bude zase blíž ruskému teritoriu.

Amerika zažívá svoje překvapení. Prezident Biden věřil, že diplomacie může Evropu zachránit před konflikty a Rusko půjde „zaparkovat“tam, kam patří. Tento odhad nevyšel. Když začal útok, Ukrajina rychle nezkolabovala, jak si mysleli i ve Washingtonu. Počáteční úspěchy Ukrajiny vedly k navýšení americké pomoci, ale ani tato pomoc, ani bezprecedentní sankce neoslabily Putinovo odhodlání ani neotřásly jeho domácí politickou podporou.

Když už je Amerika vlastně zatažena do konfliktu, nemůže akceptovat ukrajinskou porážku bez ztráty cti a prestiže. I když odečteme jaderná rizika, je úkol asistovat zbankrotované Ukrajině v opotřebovávací válce s mnohem silnějším Ruskem dosti znepokojivá mise. Bidenova administrativa se nyní zavazuje vyhrát válku, o které si myslela, že se nestane, na straně země, o které si myslela, že je bezmocná, a ve světle nebezpečí a obtíží, které nikdo nedokáže odhadnout a dopočítat.

Vývoj amerického myšlení je možné srovnat s Jižní Koreou v roce 1950. V USA si tehdy mysleli, že se Jižní Korea nachází mimo americký obranný perimetr, ale severokorejská invaze vedla k tomu, že Amerika pochopila, jak je Korea důležitá.

Před válkou jsme si mysleli, že je Ukrajina strategické a ekonomické slepé rameno. Byla považována za slabý a zkorumpovaný stát, jehož politika reflektovala boje mezi oligarchy. Dnes si myslíme, že Ukrajina je silný demokratický stát, jehož bezpečnost je kritická pro evropskou stabilitu.

Změna západního vnímání znamená, že se bude těžko hledat kompromis. Ještě před pár týdny se zdál mírový kompromis (Ukrajina potvrdí předání některých částí teritoria Putinovi) leckterému západnímu politikovi jako přirozené a nutné vyústění této války. Dnes to vypadá jako morálně odpudivé a strategicky marné. Americký ministr obrany Lloyd Austin prohlásil, že je třeba „degradovat ruskou moc“.

Změna přístupu Západu potvrzuje Putinův názor, že konflikt je pro Rusko existenční. Bez Ukrajiny nemůže být Rusko velkou mocností a Západ chce zabránit Rusku, aby toho dosáhlo.

Nejdůležitější na této krizi je, s jakou rychlostí se posunujeme k hrozbám nukleární války. V tomto ohledu situace připomíná rané období studené války, kdy se jaderným útokem také vyhrožovalo běžně. Když skončil Nixon, odsunuly se tyto hrozby do pozadí a supervelmoci se naučily dát hrozbám pravidla v nukleárním tanci.

Za studené války používal Západ jaderné odstrašení. SSSR byl silnější konvenčně, ale jaderná hrozba držela Sověty zpátky. Nyní je to naopak. Rusko je konvenčně dezorientované a slabé a o to více se pokouší zastrašovat NATO jadernou hrozbou.

Kdyby Rusko udeřilo na Ukrajině taktickou jadernou zbraní, stály by pořád Francie a Německo za Amerikou? Je na novou kubánskou raketovou krizi připraveno americké veřejné mínění? Válka na Ukrajině není ani deset týdnů stará a už způsobila revoluci světové politiky. Příští týdny budou ještě dramatičtější. Žádný americký prezident od druhé světové války nečelil takové zkoušce jako Joe Biden. Doufejme a modleme se, že na to má.