Učení počká, teď naskočíš do F1
Britský jezdec Tony Brooks byl posledním žijícím vítězem závodu formule 1 v dávných padesátých letech. V úterý zemřel, bylo mu 90 let.
Přítel a někdejší týmový kolega Stirling Moss o Tonym Brooksovi kdysi prohlásil: „Byl to úžasný jezdec, nejlepší – ať mi to odpustí – ‚neznámý‘ závodník, jaký kdy existoval. Byl mnohem lepší než někteří, co vyhráli mistrovství světa.“
Brooks patřil mezi pionýry formule 1. V nejprestižnější kategorii motosportu působil už v 50. letech, kdy vozy víc než moderní monoposty připomínaly plechové doutníky na kolech. „Byla to mimořádná skupina jezdců průkopníků, kteří ve své době, kdy bylo riziko obrovské, posouvali hranice,“poklonil se Brooksově generaci současný šéf F1 Stefano Domenicali.
Po Juanu Manuelu Fangiovi, Albertu Ascarim a Stirlingu Mossovi byl Brooks nejúspěšnějším jezdcem své éry. Během působení ve světovém šampionátu elitní série mezi roky 1956 a 1961 s vozy BRM, Vanwall, Ferrari či Cooper vyhrál šest velkých cen a v roce 1959 ho v celkové klasifikaci pokořil pouze Jack Brabham, o rok dřív byl třetí. V prvních čtyřech sezonách přitom vyhrál 46 procent závodů, které dokončil, a to v době, kdy mechanická spolehlivost byla v motoristickém sportu klíčovým prvkem.
Věhlas si vysloužil hned při svém prvním závodě ve formuli 1. V roce 1955 se stáj Connaught po dvou poměrně špatných sezonách blížila ke dnu svých finančních možností a zvažovala, že se ze závodění úplně stáhne. Dostala však pozvánku na sicilskou Velkou
jel Brooks za Ferrari a skončil druhý dvacet sekund za vítězným Jackem Brabhamem. Stejné bylo pořadí i na konci sezony.
cenu Syrakus konající se mimo šampionát, která lákala na štědré startovné. Connaught se rozhodl, že se zúčastní, ač si nemohl dovolit zaplatit nikoho ze zkušených jezdců. Zástupci týmu se tak obrátili na třiadvacetiletého Tonyho Brookse, který měl již za sebou úspěchy v nižší kategorii, ale vůz formule 1 do té doby nikdy neřídil. Navíc se právě coby student stomatologie na Manchesterské univerzitě učil na závěrečné zkoušky.
„Connaught mi zavolal, zrovna když jsem byl úplně zabrán do učení. A učil jsem se i celou cestu na závod,“líčil Brooks okolnosti památného momentu. „Bylo to asi požehnání, protože jsem neměl čas přemýšlet, co dělám: jel jsem někam na konec světa, abych řídil auto, v němž jsem nikdy neseděl, na okruhu, který jsem nikdy neviděl.“
Jelikož vozy Connaught na první trénink nedorazily, projeli si s týmovým kolegou Lesem Lestonem trať aspoň na vypůjčených skútrech. Do samotného závodu Brooks odstartoval pomalu, ale postupně vylepšoval svou pozici, až ke všeobecnému údivu za sebou nechal všechny soupeře včetně favorizovaných maserati.
Stal se novou britskou hvězdou, a když si při nehodě v Silverstonu, hned ve své premiérové sezoně v šampionátu F1, zlomil čelist, získal i přiléhavou přezdívku – závodící zubař.
Ačkoliv patřil k nejlepším jezdcům své doby, od tehdejších šviháků plně si užívajících slávy se lišil. Zatímco ostatní juchali na večírku, on šel radši brzy spát; místo jízdy za hranou rizika chtěl mít spolehlivý vůz a nad svou jízdou kontrolu. „Vždycky jsem měl pocit, že je morálně špatné zbytečně hazardovat se svým životem,“vysvětloval věřící katolík svou filozofii.
Svou kariéru závodníka formule 1 ukončil Brooks už v devětadvaceti, on však cítil, že je to včas. Možná i díky tomu se na rozdíl od řady jiných legend dožil požehnaných devadesáti let.