Století ruské paranoie

Rudoarmějci došli do Prahy v amerických botách. Washington k Rusům inklinoval už ve dvacátých letech

Mezinárodní izolace je paradoxně vodou na mlýn putinovské propagandy. Pasuje totiž skvěle do starého sovětského narativu o spiknutí celého světa proti nebohému Rusku, jež brání tu vykořisťovaný proletariát, tu starý dobrý (ortodoxní) svět. Jedná se o narativ veskrze ublížený, ale o to lákavější. Odpovědnost za vlastní selhání totiž umožňuje svým vyznavačům svalit vinu na druhé – jak to dělají všechny konspirační teorie.

Tento narativ je nám povědomý. Nejenom proto, že se do jisté míry podobá českému národnímu mýtu, ale také proto, že se za státního socialismu propsal do oficiální české historiografie. Kdo si ještě vzpomene na staré knížky o mnichovské dohodě – nejstrašidelnějším příkladem je Beckmannovo Diplomatické pozadí Mnichova, ale nevyhnul se tomu ani dosud oblíbený Kvačkův Československý rok 1938 – možná si vzpomene i na specifickou dikci těchto prací. Celou dohodu velmocí v neprospěch Československa totiž vnímaly jako organickou součást spiknutí Západu proti „mladému sovětskému Rusku“. Tento obdivuhodný oslí můstek tehdejšímu čtenáři pravděpodobně nepřipadal ani trochu oslí. Byl na něj totiž zvyklý – jakmile jednou přijal zastřešující grand narrative, bylo na něj možné naroubovat prakticky cokoli.

Proti všem

Zrovna tak divák ruské státní televize v dnešní době nevnímá jako oslí můstek, že jsou Ukrajinci na jedné straně nacisté a na druhé straně „jeden národ s Rusy“. Logicky uvažující člověk by zákonitě došel k závěru, že Rusové jsou nacisté. Ne tak ideologicky uvažující člověk. Jeho základním nástrojem je totiž orwellovský doublethink, to jest schopnost věřit dvěma protikladným výrokům současně.

Rozhodně bychom tedy neměli podléhat dojmu, že Rusové vlivem zpackané invaze na Ukrajinu nějak vystřízlivěli. Právě naopak. I liberální, protiputinovští Rusové se cítí dotčeni mírou a šíří protiruských sankcí a vnímají je vesměs patriotickýma očima – zrovna jako za „velké vlastenecké války“. Zrovna jako tehdy si připadají sami proti celému světu – a zrovna jako tehdy je to izolace, kterou si uměle vytvořili ve své psýché a následně ji střelbou do vlastní nohy převedli do praxe.

Spiknutí proti Rusům mělo v historii začít hned v roce 1917. Jeho oblíbeným strašákem byl zlý kapitalista Winston Churchill, jenž v jediné osobě obsáhl všechny tropy imaginovaného Západu – sociální nerovnost, vřelý sklon k alkoholu a doutníkům a nenávist ke všemu ruskému. Byl to Churchill, kdo měl naverbovat západní žoldáky do služeb mezinárodního imperialismu a vrhnout je do bojů ruské občanské války. Byl to Churchill, kdo ve dvacátých letech běsnil proti bolševikům. A byl to Churchill, kdo chtěl místo Hitlera vlastně neustále válčit proti Sovětskému svazu.

Ale nepředbíhejme. Jsme v předposledním roce první světové války, kdy se západní imperialisté rozhodli, že zničí sovětský sen hned v zárodku. Proto o rok později vyšlou „invazní armádu“– ve skutečnosti několik ne zrovna dobře organizovaných sborů, které mají pomoci dohodovým Čechoslovákům, již se zuby nehty drží podél transsibiřské magistrály. Těch několik set nebohých Britů a Američanů dost dobře netuší, proč v Rusku jsou, ani kdo to jsou Čechoslováci. Jejich mise je v zásadě výsledkem totálního zmatku konce první světové války, kdy ani ty nejtěžší váhy světové diplomacie tak úplně netuší, co vlastně dělají. Podle Moskvy se však jedná o promyšlený komplot.

Této do vínku vložené paranoie se už pak Sovětský svaz nikdy tak úplně nezbaví. Naopak, víc a víc se v ní zabydluje – překlene v ní dvacátá léta a do těch třicátých už vstoupí jako plně deluzivní organismus, který nevěří nikomu vně ani uvnitř. Na vrcholku této podezřívavé struktury stojí klinicky paranoidní lídr Josif Vissarionovič Stalin, o němž je známo, že kde vidí člověka, tam vidí problém, a mrtvé považuje za statistiku.

Přirozeným vyústěním tohoto pohledu na věc je uzavření sovětsko-německého paktu o neútočení v srpnu 1939. Podle všech indicií se ani vzdáleně nejedná o „pragmatické kupování času“, jak později bude tvrdit bolševická propaganda. Stalin podle všeho ve spojenectví s Německem vidí jediné možné východisko z obklíčení západními imperialisty. I když mu o dva roky později jeho nejlepší zpravodajci budou tvrdit, že wehrmacht stojí na sovětských hranicích a hodlá zaútočit v řádu hodin, Stalin tomu odmítne věřit. Tato nevíra bude trvat ještě celý týden –

KRESBA LELA GEISLEROVÁ i když už z fronty začnou přicházet zprávy o statisících mrtvých a zajatých.

Tato paranoia šla tak daleko, že ještě roky po dobytí Berlína Stalin opakoval: „Škoda. Spolu s Němci jsme mohli být neporazitelní.“

Rusko je zajato ve svém narativu ublíženosti a chápe se jako bojovník proti spiknutí zvráceného Západu. Tomu podléhá i jeho interpretace historie. Jenže realita je trochu jiná – zejména Spojené státy byly před pádem železné opony k Sovětům víc než vstřícné.

Ještě ve 30. letech, kdy už i čeští socialisté odsuzovali největší zvěrstva Stalinova režimu, psaly New York Times o SSSR jako o zemi štěstí. Dostaly za to i Pulitzerovu cenu.

Smířliví Američané

Čert vem aristokratické Brity – je pravda, že bolševikům svým apriorním odporem vůči všemu proletářskému svou situaci zrovna dvakrát neulehčili. Je také pravda, že ani Churchill, jakkoli v dějinách tohoto období sehrál jednoznačně kladnou úlohu, nevynikal přílišnou empatií vůči ruské politické tradici. V roce 1919 bolševiky nepodezíral z ničeho menšího než spiknutí s Gándhím a svobodnými Iry, jež mělo mít za cíl svržení britského impéria. Za druhé světové války k Sovětům – a ke Stalinovi především – choval velmi špatně skrývanou nedůvěru a od začátku se příliš netajil tím, že spojení s nimi je čistě utilitářské.

Když dnes ale Rusové skuhrají nad odvěkými ústrky Spojených států, měli by se vždycky obratem chytit za nos. Nebýt zlých imperialistických Američanů, „velká vlastenecká válka“by takřka jistě skončila naprostým fiaskem. Rusové totiž měli téměř nevyčerpatelný lidský potenciál, válku ale doslova neměli čím vybojovat. Chyběly prakticky všechny druhy zbraní: od letadel přes tanky a náklaďáky až k samopalům a pistolím. Nemalý podíl toho, co Sověti měli, navíc wehrmacht zničil hned v první den invaze.