Století ruské paranoie
Celkově Washington poskytl Moskvě materiál v hodnotě 11,3 miliardy tehdejších dolarů, což bylo suverénně nejvíc ze všech států světa hned po Velké Británii. Dluh dodnes nebyl zcela splacen.
Prvním, kdo tento podíl Američanů na porážce Hitlera oficiálně uznal, byl Nikita Chruščov. Přiznal přitom, že si jej byl velmi dobře vědom i Stalin. Navenek však bylo třeba učinit zadost sovětské paranoie. Americké hvězdy na džípech a tancích tak byly přemalovávány, aby se prostý vojín nedozvěděl, že snad jsou Američané ti hodní. Zkrátka a dobře: žádnou pomoc nám neposlali a ta částka taky nesouhlasí.
Naivní idealismus
Z americké strany se přitom nejednalo jen o válečný pragmatismus. Jejich okouzlení Sověty se datovalo mnohem hlouběji – až do dvacátých let. Tisíce mladých Američanek tehdy například cestovaly do Sovětského svazu s tím, že tam najdou sociální spravedlnost a sexuální svobodu. Možná, že je povzbudilo i válečné proroctví prezidenta Woodrowa Wilsona, jenž byl přesvědčen, že po občanské válce se z Ruska stane progresivní demokracie s úctou k vládě práva.
Ještě ve 30. letech, kdy už i čeští socialisté odsuzovali alespoň ta nejstrašnější zvěrstva Stalinova režimu, psaly New York Times o Sovětském svazu jako o zemi štěstí a blahobytu. Tehdy slavné reportáže Waltera Durantyho, šéfa moskevské kanceláře Timesů, o zemi sociálnímu smíru zaslíbené, získaly dokonce v roce 1932 Pulitzerovu cenu. Autor v nich přitom zamlčel například ukrajinský hladomor, jednu z nejstrašnějších humanitárních katastrof všech dob, o níž tehdy psala půlka Evropy. Podle mínění naprosté většiny historiků bylo prakticky nemožné, aby Duranty o hladomoru nic nevěděl, a zdá se tak, že jeho existenci prostě vypustil s ohledem na očekávání amerického čtenáře.
Osobní okouzlení Roosevelta Stalinem o několik let později bude tak silné, že Churchilla – jenž rozhodně netrpěl krizí sebevědomí – donutí cítit se jako páté kolo u vozu. Na konferenci v Teheránu v roce 1943 tato Rooseveltova posedlost dostoupí až tragikomických rozměrů, když Stalin zvládne šéfa Bílého domu přesvědčit, že je na něj chystán atentát, a americký státník tak raději přenocuje na sovětské ambasádě namísto té americké. Podle pamětníků „všechen svůj šarm zaměří na Stalina“a Churchilla prakticky ignoruje.
Takto se nechová někdo, kdo vší mocí usiluje o izolaci Ruska a Rusů. Stejně jako se tak nechovali Joe Biden, Donald Trump, Barack Obama a jejich předchůdci. Ti všichni s Moskvou jednali s uctivým ohledem, jenž někdy dokonce hraničil s předcházením. „Restart vztahů“za Baracka Obamy, „přátelství“s Putinem u Donalda Trumpa, velkolepá konference státníků v Ženevě u Joea Bidena – to všechno byly projevy speciálního zacházení, jehož se Moskvě v očích Washingtonu dostávalo. Až do 24. února 2022.
Sami proti sobě
Lze to říci i tak, že ještě 23. února byl Vladimir Vladimirovič Putin na vrcholu své moci. Celý svět se ho prokazatelně bál – ať už proto, že si nebyl jistý, co udělá, nebo protože ho považoval rovnou za šílence. Uchovával si však auru státníka, se kterým je třeba počítat. Pro nezanedbatelnou část populace měl zároveň osobní šarm – a to nejen u nás ve středovýchodní Evropě, ale dokonce v tak nepravděpodobné zemi, jako je Francie. Ostatně přinejmenším francouzský prezident tomuto šarmu očividně podléhá dodnes. Prakticky totiž neuplyne týden, aby s šéfem Kremlu neměl několikahodinový telefonát, jehož diplomatický význam je přinejmenším pochybný.
Pomineme-li Macrona, respekt z Putina je pryč. Hrozba ruské armády na Ukrajině splaskla jako přifouklá bublina. Místo dobytí Kyjeva v řádu hodin byli Rusové po měsíci sotva na jeho předměstí. Jejich tanky neměly benzin, jejich jednotky kontakt s velením a jejich rakety chybovaly při odpalu. Dokonce i teď, v předvečer nejdůležitějšího národního svátku – Dne vítězství 9. května – se zdá, že nejsou absolutně schopni jakékoli ofenzivy na Donbase, kterou s takovou pompou více než měsíc plánovali.
Ano, Rusko je nyní v izolaci, ale – tak, jak tomu bývá u všech konspiračních mozků – může si za ni především samo. Spiknutí se nekonalo a už se konat ani nemusí. Největším nepřítelem ruského národa jsou totiž sami Rusové a jejich patologické lpění na obrazu národa, jenž je tlačen do kouta, aby se bránil proti všem. Putin je jen dokonalým zhmotněním této patologie, nikoli jejím původcem. A dokud se tohoto mesiášského komplexu Rusové nezbaví, nebudou nikdy v pravém slova smyslu svobodní.