Úvod do novořeči
Súžasem hledím na to, jak Evropská unie pečuje o naši bezpečnost tím, že graduje válku za svými hranicemi stále většími dodávkami zbraní; jak politici posilují naši demokracii zaváděním cenzury a kriminalizováním těch, kdo mají jiný názor, a jak tvrdohlavě nazýváme vojensko-průmyslový komplex, který se nikdy nemusel bránit, zato už mnohokrát rozséval zkázu a zmar v dalekých zemích, obrannou aliancí. Překvapeně polykám, když se ukáže, že řada dezinformací je následně potvrzena jako pravda, zatímco jiné, oficiální informace, se stávají zpětně usvědčenou dezinformací. Což jsme se v tom uměle vyvolaném strachu pomátli? Sarajevo je mnohem blíž než Oděsa, a přece nám nikdo v devadesátých letech netvrdil, že jsme ve válce a nevyhlašoval nouzový stav ani takhle přihlouple nežongloval se slovy.
Co se to s námi stalo za pouhé čtyři měsíce, když jsme náhle s to řešit, zda mohou učitelé říkat svůj názor (jako by právě na tomto právu nestála demokracie), a nevšimneme si, že závažným morálním problémem je, když pobízíme školáky k udávání a sám ministr vnitra s dětmi diskutuje o tom, jak by bylo dobré někoho zabít?
Máme nové nálepky: například že je někdo proruský. To slovo má ovšem smysl jen tehdy, vnímáme-li i jeho protějšek (někdo je nutně protiruský).
Jistě – máme nové nálepky, jež nám to zdůvodní: například že je někdo proruský. To slovo má ovšem smysl jen tehdy, vnímáme-li i jeho protějšek (někdo je nutně protiruský), nebo pokud k němu přidáme i jiné pro- alternativy, které mají podobně zaujatý postoj: proamerický, proukrajinský, proněmecký… Sama o sobě však ta nadávka ztrácí punc objektivity – jde jen o shození toho, s nímž nechceme diskutovat. Když se druhdy šilo jednostranně do Západu, také nám bylo jasné, že jde o východní propagandu, no ne?
Jazyk sám dřív či později prozradí anomálie ve společnosti, obzvlášť je-li i on cenzurován. Přejmenovávat ruské zmrzliny, kola, vejce a možná i rulety na ukrajinské, stejně jako rušit přednášky o Dostojevském či představení Čajkovského opery a zakazovat ruským paralympionikům účast v závodech sotva svědčí o ušlechtilosti našeho ducha. Přejmenováváme-li i ulice, které své jméno nesou přes sto let, co tím komu chceme sdělit? Co kdybychom to tedy vzali šmahem a přejmenovali belgickou čokoládu (za genocidy v Kongu), francouzský polibek (za četné koloniální i postkoloniální zločiny) a samozřejmě americké brambory (za všechny ty války v posledních letech)? Pojďme na té novořeči víc zapracovat.
Ono to totiž s naší demokracií asi nebylo ani dřív tak ideální, jak jsme si přáli věřit. Orwellova varování jsme umíněně interpretovali jako podobenství o komunistické totalitě, ačkoli Orwell ve svém úvodu k Farmě zvířat sám jasně říká, že varuje hlavně před tím, co hrozí demokratické Anglii: „Na anglické cenzuře je zlověstné, že je do značné míry dobrovolná.“Ta předmluva u nás nikdy nevyšla, čímž se jen potvrdila její naléhavost. Můžeme samozřejmě dál leccos svádět na Rusy, ale za to, že si tak kvapně boříme pilíře svých demokratických svobod, za to si můžeme jen my sami.