Dědictví kalamity
Příroda sama ve svém mocném rozmachu ukázala nám kalamitou mniškovou cestu velmi zřetelně. Do lesa zavlečena byla nervosita moderní, výdělečné a rychlého zisku chtivé doby a my chceme tam zavésti rozumným přikloněním se k přírodě zase klid. Chceme též odložiti pohodlnost, která též byla velkou příčinou sázení rozsáhlých smrčin bez ohledu na stanoviště a chceme zakládati a pěstovati les přirozený, který klade ovšem na lesního hospodáře velké požadavky. Jenom les přirozeně založený a pěstěný snese kritiku těch, kteří po nás přijdou. Vše nepřirozené a přírodu znásilňující se vymstí a v lese zvlášť katastrofálně.
Tolik lesmistr Josef Sekanina v referátu předneseném v únoru 1922. Po stu letech je zřejmé, že jeho doporučení nebyla vyslyšena. Smrk je u nás zastoupen přibližně z 50 %, přičemž jeho přirozený podíl je asi pětkrát nižší. V nižších polohách je stresován suchem a houbovými parazity, mezi kterými vynikají václavky a kořenovník vrstevnatý. Oslabené monokultury pak nemají šanci odolat kůrovci, který na řadě míst již dílo zkázy dokonal.
Za minimálního zájmu veřejnosti se v několika málo letech rozhodne o tom, jaké lesy a s nimi spojené funkce v krajině zdědí naši potomci
Krajina mého dětství v Posázaví je pryč. Na místě lesa, kde jsem znal každý strom a po léta potkával houby jako staré známé, jsou do dáli se táhnoucí paseky a výhled na obzor jen sem tam narušují solitérní duby, ponechané napospas větru. Z příjemné cesty do hospůdky v Drahňovicích, i v parném létě osvěžující poutníka lesním chladem, se stal rozpálený suchopár a na Vrábově už prakticky nebude kam vyrazit na houby. Ubírám se v myšlenkách na Vysočinu. Jak to dopadne s vyhlášenými mykologickými lokalitami v okolí Pelhřimova, kde právě řádí kůrovec? Máme letos poslední možnost najít tam převzácný lošákovec podivný? A co ty ostatní fantastické houby, za kterými jsme tam jezdili – mají šanci přežít?
To bude záležet i na tom, jak budeme obnovovat kalamitní holiny. Opět stojíme na mezníku mezi systémem lesního hospodářství, který se neosvědčil, a mezi možným systémem novým. Nahlížím do odborných článků, do diskusí na sociálních sítích, zkoumám stromky na osázených pasekách. Snahy o obnovu lesů v duchu Sekaninově hatí přemnožená populace spárkaté zvěře, tvrdošíjně udržovaná mysliveckou lobby navzdory zájmům vlastníků lesů i veřejnosti. Opět vznikají nepřirozené monokultury, tentokrát s cizokrajnou douglaskou (dle lesnictva by měla nahradit smrk), či samovolně expandujícím severoamerickým dubem červeným a borovicí vejmutovkou. V takových porostech si naši vnuci nezahoubaří.
Za minimálního zájmu veřejnosti se v několika málo letech rozhodne o tom, jaké lesy a s nimi spojené funkce v krajině zdědí naši potomci. Chyby, kterých se dopustíme, se za desítky let vymstí a následky budou dlouhodobé. Účet za dnešní sobectví a ignoranci však zaplatí ti, kdo přijdou po nás. A na stránkách Lidovek bude někdo jiný bědovat, proč jsme neposlechli Sekaninu, když ten to přece věděl už před dvěma sty lety.