Jediná totalitní pravda v ÚSTR

Opět se rozhořel spor kolem vedení Ústavu pro studium totalitních režimů. Šéf této instituce totiž čelí obvinění z plagiátorství. Nicméně tento spor je jen projevem širšího konfliktu mezi odlišnými kulturami zkoumání dějin.

Minulý týden rezonoval na stránkách řady domácích médií spor mezi vědeckou radou Ústavu pro studium totalitních režimů a Radou této instituce. Vědecká rada, složená z respektovaných českých i zahraničních akademiků, mezi nimiž jsou profesor Harvardovy univerzity Mark Kramer, profesor univerzity v dánském Aarhusu Peter Bugge nebo profesorka univerzity ve Štýrském Hradci Libora Oates-Indruchová, vyjádřila jednomyslně svůj nesouhlas s volbou doc. Ladislava Kudrny ředitelem ústavu a na protest rezignovala.

V loňském roce se vědecká rada na žádost vedení ústavu zabývala podezřením Ladislava Kudrny z plagiátorství. Dospěla přitom k jednoznačnému závěru, že Kudrna v jedné kapitole své knihy Bojovali v Indočíně doslova opsal 22 normostran z jiných původních českých i překladových odborných i popularizačních prací. Tříčlenná komise jmenovaná vědeckou radou z vlastních členů tento prohřešek proti vědecké etice označila za plagiátorství. Zároveň kritizovala úroveň Kudrnovy práce a navrhla vedení, aby tohoto zaměstnance přeřadila na neodbornou pracovní pozici. Pochopitelně nález vědecké rady vrhl stín pochybností na skutečnost, že Kudrna zmíněné dílo použil také jako habilitační práci na Slezské univerzitě v Opavě a získal jejím prostřednictvím titul docent. Nebylo by to ostatně poprvé, kdy v českém akademickém prostředí byla odhalena podobná pochybení. Žádné prostředí není proti selhání jednotlivců imunním, je však důležité, jakým způsobem se s ním vyrovná.

Nevadí plagiát, vadí diskuse

Rada ÚSTR však nález vědecké rady odmítla a důrazně – s pohrůžkou okamžitého odvolání – tlačila na vedení, aby kauza zůstala pouze interní záležitostí ústavu. Předseda rady Eduard Stehlík dokonce požadoval odvolání autorů nálezu z vědecké rady. Nicméně kauza, takto uložená k ledu, znovu vyplula na povrch, když Rada ÚSTR v témže složení v poměru 4 : 3 zvolila Ladislava Kudrnu novým ředitelem ústavu. Připomeňme, že vědeckou radu si sice ředitel jako svůj poradní orgán vybírá sám, ovšem jmenuje ji Rada ústavu. Oproti tomu Rada ÚSTR je volena horní komorou českého parlamentu. Kritériem většinou není odborná kvalifikace; ve volbě opakovaně neuspěli kandidáti navržení univerzitami či ústavy Akademie věd. Přednost zpravidla dostávají buď osoby s politickou minulostí, nebo ti, již z různého titulu, nikoli však vědeckého, zasahují do veřejných debat o nedávné historii. Takovým kandidátem bez pochyby byl i vojenský historik Eduard Stehlík, který vykonává funkci předsedy rady.

Stehlík již řadu let platí v médiích za znalce českého národního odboje za druhé světové války. O jeho hrdinech hovoří zaníceně, pateticky a s nemalým dramatickým nadáním. Využívá toho, že tento formát je z hlediska pěstování státních a národních tradic žádoucí. Nicméně se jedná o žánr, který nemá nic společného s historickou vědou. Jejím úkolem totiž není klást věnce, ale otázky, a hledat na ně další debatě otevřené odpovědi. Tento způsob uvažování o dějinách je Stehlíkovi i dalším „radním“, kteří se v kuloárech netají tím, že ve volbě Ladislava Kudrnu podpořili, na hony vzdálený.

Ve sporu o Kudrnův „plagiát“a čili o to, je-li Kudrna způsobilým vést instituci, jako je ÚSTR, se demonstruje dlouhodobé napětí mezi dvěma odlišnými přístupy k nakládání s minulostí. Můžeme je dokonce označit za dvě odlišné badatelské kultury, jež se v zásadě míjejí. Zhruba v posledním roce a půl se tento spor prezentoval ve veřejném prostoru, i když vlivem některých médií ve výrazně nevyrovnané podobě. Patřila k němu například kauza Kudrnovy údajně zakázané předmluvy ke Knize v barvě krve, již novopečený ředitel napsal společně Františkem Čuňasem Stárkem. Kudrna poté publikoval v různých médiích řadu textů, v nichž se vymezoval vůči tzv. revizionistům nebo „neomarxistům“.

Národovecké interpretace

Ponechme nejprve stranou standardy odborné práce, které jsou nyní v souvislosti s Kudrnovým nástupem do funkce ředitele probírány. Příčiny nesouladu jsou totiž hlubší. Nacházejí se přímo v samotném jádru smyslu a podoby historikovy práce.

Proud historiografie, k němuž se svým způsobem práce a uvažování řadí jak Ladislav Kudrna, tak i Eduard Stehlík, vnímá roli historika jako objevovatele historických faktů, které pak prezentuje v předem daném výkladovém schématu. Historik v jejich pojetí nemusí o ničem debatovat, je totiž autoritativním vykladačem minulosti, jenž působí ve společnosti jako strážce jediného pravdivého výkladu, který by měl být státem a společností akceptován jako výklad oficiální. K jeho úkolům také patří ovládnutí veřejného prostoru pomocí masivní přítomnosti v médiích a také prostřednictvím kontroly institucí, jež mají o oficiální výklad pečovat. Z těchto mocenských pozic je pak snadnější uskutečňovat další z cílů, totiž zamezit všem pokusům závazný výklad problematizovat nebo s ním jen polemizovat.

Oproti tomu kultura, která má dnes jasnou převahu v akademické historické vědě, neusiluje o závaznou interpretaci. Vychází z poznání, že pohled na dějiny se nutně neustále mění. Ovlivňují jej dobové názory a způsob myšlení a také aktuální problémy, které vzbuzují otázky o jejich kořenech v minulosti. Základním principem takové historiografie, ostatně jako každé jiné vědecké disciplíny, je tázání. Výzkum není dohledáváním důkazů k předem dané tezi, ale obezřetným hledáním možných odpovědí. Historik si neklade nárok na konečné pravdy, ale předkládá své výsledky k diskusi, ve které je konfrontuje s názory a poznatky jiných badatelů. Na základě jejich připomínek své závěry koriguje. Pohled na dějiny proto nelze uzavřít jednou provždy, protože se proměňuje s novými otázkami a tématy.

Historici, pokud jsou dobře vzděláni ve svém oboru, si jsou vědomi toho, že do jejich přístupu k minulosti pronikají vlastní postoje a zkušenosti osobní i rodinné. Naštěstí vědí, že jejich kolegové jsou na tom úplně stejně. Vzájemně se proto mohou respektovat. Uznání, že každý máme nějaké osobní předpoklady při zkoumání minulosti, historiky vede k sebereflexi a k tomu, aby byli ve svých soudech nanejvýš obezřetní. Objektivita historického poznání tak není v bezezbytku nepředpojatém přístupu, ten ani není možný, nýbrž v osobní poctivosti historika a vědomí, že nemůže spoléhat jen sám na sebe, ale musí své poznatky konfrontovat v diskusi. Tento badatelský étos zastávají historikové rozličného politického názoru a světonázorového ukotvení. Nejsou to tedy nějací „neomarxisté“, radikální levičáci a „revizionisté“, jak se je snaží v médiích líčit Ladislav Kudrna. Nejde totiž o politický názor, ale o věrnost zásadám akademické a vědecké kultury. Samozřejmě i akademická historie je založena na empirickém bádání, přestože Kudrna se absurdně snaží přesvědčovat veřejnost o opaku.

Jediná možná pravda

Na druhé straně aktuálního sporu o Kudrnův plagiát, o vědecké standardy a koneckonců i o směřování ÚSTR tento étos postrádám. Místo sebereflexe a úcty k názoru druhého pozoruji přesvědčení o vlastní, jediné pravdě o dějinách a o vlastním poslání tuto pravdu nejen šířit, ale také ji společnosti nadiktovat jako státní politiku paměti. Je paradoxní, že tento autoritářský nárok je vydáván za obranu demokracie a prevenci před „návratem totality“.

Rozdíl v pojetí poznávání minulosti se odráží i v dalších oblastech, v nichž obě strany nemohou najít společnou řeč. Pro akademickou kulturu „obezřetného tázání“je důležitá diskuse také na mezinárodní rovině. Některé fenomény jednoduše nestačí zkoumat v uzavřeném národním rámci, ale je potřeba je zasadit do širšího kontextu. Tak totiž můžeme nahlédnout dějiny vlastní země či společnosti z širší perspektivy. V dnešním globalizovaném světě navíc jde o zcela samozřejmou záležitost, jež je základní podmínkou vědecké práce.

Nicméně stoupenci autoritářské „kultury jediné pravdy“toto nepřijímají. Například časopis vydávaný ÚSTR Securitas

Imperii se pod vedením Ladislava Kudrny úpěnlivě bránil internacionalizaci a tomu, aby vycházel částečně anglicky. Obdobně Kudrnovi blízký člen Rady ÚSTR archivář Vojtěch Šustek se pohoršoval nad tím, že ve vědecké radě zasedá respektovaný německý historik. Podle jeho názoru si totiž „naše“dějiny máme psát a posuzovat sami. Co o nich říkají Němci, nás nemusí zajímat, natož aby nám mluvili do toho, jak je máme zkoumat. Potřebu působit také mimo českou kotlinu a moravské úvaly tito historici evidentně nesdílejí. Proč by také měli, když jen málokteří z nich ovládají nějaký cizí jazyk?

„Kultura opatrného tázání“je dnes naštěstí v České republice, stejně jako jinde v Evropě a v demokratické části světa, v historické vědě přítomná dominantně. Čeští historici působící v akademické sféře většinou komunikují slovem i perem s kolegy v rámci mezinárodní odborné komunity a ctí s nimi společně sdílené zásady akademické integrity. Je pro ně samozřejmostí, že přivlastňování výsledků cizí práce, doslovné opisování od jiných autorů, je neakceptovatelné.

Zdá se však, že těm historikům, kteří připadají ke „kultuře jediné pravdy“, to jasné není. Soudě podle jejich reakcí na kauzu Kudrnova plagiátu, neorientují se v základních principech, jež si studenti historie osvojují v prvním ročníku. V jejich uzavřeném, od vlastního oboru izolovaném světě platí odlišná pravidla. Není zde nutné vést diskuse, používat jiný jazyk než svou mateřštinu a pouštět se na pole kritické vědy, kde se svými autoritářskými sklony a jednorozměrnými, banálními soudy nemohou uspět. Není třeba také ctít zásady etiky vědecké práce. Pomocí mediálního vlivu a politických konexí budují vlastní instituce nezávislé na (omezených) rozpočtových prostředcích určených na vědecký provoz. V nich pak pravidla akademické vědy nemusí platit. S touto intencí byl založen kdysi ÚSTR. Když oproti svému očekávání jeho zakladatelé nad ním ztratili vliv, vyvinuli úsilí, aby s podporou části pražské politické reprezentace prosadili zřízení Muzea paměti XX. století, placené z rozpočtu hlavního města. Nyní získávají pod svou kontrolu zpět i ÚSTR.

Nový ředitel ÚSTR nenaplňuje standardy soudobé vědy a není schopen vést diskusi. A v neposlední řadě neovládá ani základním způsobem své řemeslo.

Budování názorové plurality

Jestliže v době založení ÚSTR nebyla linie mezi popsanými dvěma kulturami zcela zřejmá, dnes tomu tak beze zbytku je. V horní komoře parlamentu, a dokonce i ve vládě máme dnes vědce a univerzitní profesory. Tito politici jsou jistě pod tlakem různých skupin, a to i ve vlastních stranách, které stojí na straně mediálně a politicky protřelých historiků „kultury jediné pravdy“. Snad ovšem nazrál čas k tomu, aby ze své nejen politické, ale i odborné autority se jasně vyslovili proti tomu, aby instituce jako ÚSTR padla do rukou lidí, kteří si podobně jako děkan Národohospodářské fakulty VŠE, ekonom Miroslav Ševčík vytváří pokřivený, od svého oboru záměrně odtržený svět, v němž mohou uplatňovat neomezenou moc a zcela ignorovat základní etiku vědecké práce

Zakladatelům ÚSTR nelze upřít, že vybudovali instituci, která se jim navzdory ukázala být pro společnost prospěšnou. Demokratický stát potřebuje instituci, jež zkoumá nedávnou zkušenost s nedemokratickými a autoritativními režimy, své výsledky prezentuje jak odborné, tak laické veřejnosti a tvoří didaktické programy určené pro školní výuku. Tato činnost bude přesvědčivou, jestliže bude kultivovat demokratické prostředí, veřejnou debatu a názorovou pluralitu. Jen tak si může u veřejnosti získat respekt nestranné, avšak v demokratických hodnotách pevně ukotvené instituce.

Vážně pochybuji, že nový ředitel ÚSTR je schopný tento v posledních letech nastolený trend udržet. Svým veřejným angažmá ukázal, že nenaplňuje standardy soudobé historické vědy, že má sklon ke zjednodušujícím soudům a není schopen vést diskusi. A v neposlední řadě také že neovládá ani základním způsobem své řemeslo. Smutné je, že Ladislav Kudrna je nejspíš upřímně přesvědčen o tom, že se opsáním 22 stran cizího textu ničeho špatného nedopustil. V čele ÚSTR tak dost možná nebude stát podvodník, ale zcela nekompetentní člověk.

Autor je historik působící na Filozofické fakultě UK a v Ústavu pro studium totalitních režimů