Demokracii zohavujeme volbami
S filozofem Václavem Bělohradským o krizi liberální demokracie, válce na Ukrajině, výjimečném stavu a za co vše může z levicových pozic Západ
projekt! To, oč tu jde, je nutné překrýt fikcí, jako třeba „bez nás hrozí návrat před rok 1989“. Masa uniklých sdělení potrhala všechny formy toho překrytí, moc je obnažená, hyperstřízlivost ovládla scénu, důvěra v elity se vytratila.
„Média ještě nikdy neměla menší vliv a ještě nikdy nezničila tolik životů,“píše v recenzi na nejnovější knihu Michela Houellebecqa Tereza Matějčková. To je ten nejdestruktivnější aspekt globální vesnice uniklých sdělení: kdokoli může být zničen, když ho ponoříme do ledového přívalu dekontextualizovaných uniklých sdělení. Přichází doba, kdy každý musí počítat s tím, že jeho odvrácená tvář bude zveřejněna.
LN Mluvíme spolu v době války na Ukrajině a veřejný prostor je tentokrát nehašteřivý. Panuje v něm shoda. Je to začátek nové epochy jednoty Západu?
Je to krvavé vyústění unipolární poruchy, jejímž prvním příznakem bylo už v devadesátých letech naduté heslo: jsme vítězové studené války, uzbrojili jsme Sovětský svaz! Už jsem jednou napsal, že nejlepší definicí unipolární poruchy je věta Valihracha z Alenky v říši divů: když já řeknu nějaké slovo, tak znamená přesně to, co chci, protože jde jen o to, kdo poroučí. Myslet znamená vidět, že v jednom a tom samém světě je každý situován trochu jinak, národy a jednotlivci s unipolární poruchou neumí myslet z jiného než svého hlediska.
Strašným příznakem pak bylo, že jsme jako Západ nedokázali zabránit válce v Jugoslávii, jejíž role neangažovaného státu byla klíčová v době studené války. Vyhnání krajinských Srbů z Chorvatska, kde žili po staletí, ohlašovalo příchod toxické státnosti, typické pro traumatizované postkomunistické národy, žárlivě střežící svou homogennost a svrchovanost. Zatímco jádrem Evropské unie byla vůle sdílet svrchovanost, toxické postkomunistické pojetí státnosti svedlo nezanedbatelnou část jejich občanů k tomu vidět
Brusel jako novou Moskvu. Autorita EU nebyla dost velká k tomu, aby toxiny ve státnosti postkomunistických národů neutralizovala; naopak, ty toxiny nakazily celou EU, posílily v ní odpor ke sdílení svrchovanosti, na níž byl projekt jednotné Evropy původně založen.
LN Ještě něco?
Dalším hrozivým příznakem byla tendence NATO obcházet OSN a to, že samo rozhodovalo o „legalitě války“. Následovaly katastrofy – Jugoslávie, Irák, Libye, Sýrie, Afghánistán. Válka na Ukrajině je řádově jiná tragédie, vinou Evropy je, že jí neuměla předejít, ačkoli povinnost rozumět jiným civilizacím je vepsána do jejího téměř tři sta let trvajícího koloniálního panství. Arogantní lidskoprávní atlantismus pak vyhlašoval za porušující lidská práva politické systémy všech států, které odvozují svou legitimnost z jiných narativů, než je eurocentrický narativ společenské smlouvy, na němž je idea lidských práv založena. Obrovský ekonomický rozmach Číny nastražil Thúkydidovu past – stávající hegemon začal trestat nastupujícího hegemona ekonomickými sankcemi. Vytunelovaný světový řád zkolaboval nakonec ve svém nejtraumatizovanějším článku – v Rusku. Prudce vyhasl i emancipační potenciál globalizace. Nevěřím, že navždy, ale po zbytek mého života jistě ano.
LN Ve vašem oblíbeném tématu, antropocénu, je ovšem pobídka k výjimečnému stavu obsažena. Planeta je ohrožena, na demokratické procedury není čas! Poptáváte tedy i vy výjimečný stav?
Ne. Jak napsal Böckenförde, výjimečný stav je koncipován jako doplňující opačný pojem k normálnímu stavu právního a politického řádu, podobně jako léčba má umožnit návrat z nemoci ke zdraví. Hrozí ale, že k normálnímu stavu se pod nějakou záminkou vládnoucí oligarchie už nebude chtít vrátit; lidem redukovaným na pacienty se vládne snadněji než zdravým občanům. Mimochodem, dodejme, že kdybychom vyhlásili výjimečný stav na záchranu klimatu, návrat k normalitě by byl nemožný, vždyť právě normální fungování kapitalismu klimatickou katastrofu vyvolává!
Vzpomeňte na tragédii Gorbačovovy perestrojky. Měl to být návrat k normalitě po desetiletích výjimečného stavu, zdůvodněného nutností rychle vybudovat průmyslovou infrastrukturu a tak dohnat a předehnat západní průmyslové mocnosti. Ukázalo se ale, že po desetiletí trvající výjimečný stav intoxikoval celou společnost do té míry, že už normálně fungovat neumí. Místo aby Rusku pomohl, Západ zneužil Jelcinovo nekoncepční prezidentství a přispěl tak svým dílem k devastující transformaci země. Výsledkem byla kořistnická oligarchizace ekonomické i politické moci, která významně intoxikovala také západní ekonomický systém.
Výjimečný stav je vždy negací komplexity světa, a proto i prvním krokem k tyranii. Komplexnost traumatizuje, proto čím větší komplexnost společnosti, tím větší poptávka po její negaci – po silných mužích, kteří se nenechají zmást a v Prague Pride vidí degeneraci Západu. Krvavá tříšť padající na Ukrajinu milosrdně zavála všechny minulé neúspěchy NATO v Jugoslávii, Iráku, Afghánistánu, Libyi či celém Středním východě. Překrývá nejen spory v EU třeba o neliberální polské zákony nebo o příčinách rostoucí nerovnosti, ale i traumatizující krizi liberální demokracie jako celku.
Je mi líto, že nový výjimečný stav bude trvat pravděpodobně po celý zbytek mého života.