Chlapi jedou na vypuštěných duších
Cena Jiřího Ortena se předává od roku 1987 a je určena autorům do třiceti let. Mělo by tak jít o poukázání na ty mladé literáty, kteří jsou největším příslibem. Státní cena za literaturu je naopak oceněním, které by mělo stvrzovat spisovatelovu nepominutelnou pozici v rámci českého písemnictví. A pokud budeme oboje literární vavříny brát jako reprezentativní, pak se můžeme ptát: Kolik těch výjimečných nadějí tedy po letech potvrdilo svůj status? Kolik českých spisovatelů je držiteli Ceny Jiřího Ortena i Státní ceny za literaturu?
Odpověď je snadná: Jde dosud o jedinou výjimku potvrzující pravidlo, že jedno ještě automaticky nepředurčuje k druhému. Otázkou je, zda se máme tímto výsledkem nějak znepokojovat. Lze totiž poukázat minimálně na to, že neexistuje žádná přímá kontinuita – poroty jsou naprosto odlišné, proměňují se v čase a stejně tak se v čase proměňují samotní literáti. Třeba se naprosto odmlčí. Jiní zas debutují až po třicítce, takže se jich Cena Jiřího Ortena logicky netýká.
Objev státního umělce
Onen jediný případ je však zajímavý ještě dalšími okolnostmi. Zaprvé se jedná o autora, který opravdu není šířeji známý, z dnešního pohledu by se spíš dalo říct, že je pozapomenutý. A zadruhé obě ocenění u něj od sebe dělilo pouhých pět let. Pavel Brycz (1968) totiž získal Cenu Jiřího Ortena v poslední možnou chvíli, v roce 1999 za knihu Jsem město (1998).
Státní cenu za literaturu potom zas pro změnu obdržel rodák z Roudnice nad Labem jako velmi mladý, šestatřicetiletý, a to za rozsáhlý román Patriarchátu dávno zašlá sláva (2003). Novodobě se tato cena na popud Pavla Tigrida předává od roku 1995 a připomeňme, že ocenění Pavla Brycze spadá do období, kdy byla tendence vyzdvihovat konkrétní text, nikoli celek díla spisovatele povětšinou na sklonku jeho tvůrčího období. Proto tehdy získal Státní cenu za literaturu Věroslav Mertl za Hřbitov snů, Květa Legátová za Želary či Edgar Dutka za román Slečno, ras přichází.
Právě v ročníku, kdy nakonec uspěl román Pavla Brycze, byly dokonce oficiálně představeny nejprve tři nominace. A celá sestava byla optimisticky mladá, žádné zasloužilé vykopávky. Vedle Patriarchátu dávno zašlé slávy to byl povídkový soubor Možná že odcházíme Jana Balabána (1961) a Požární kniha básnířky Boženy Správcové (1969).
Při snaze oceňovat Státní cenou za literaturu mladší autory bývá ve zdůvodnění porotců zmiňováno, že bude přece taky zajímavé sledovat, jak si literát ještě plný tvůrčích sil poradí s tím těžkým nákladem, zda zjednodušeně nezmramorovatí a nezačne promlouvat směšně pateticky jakožto žijící klasik. Nic takového u Pavla Brycze nenastalo. Daleko spíš jako by se z české literatury vytratil, zadními vraty přes mlat vycouval do noci. Přitom nepřestal vydávat knihy, pokud se podíváme do jeho bibliografie, jen se většinou jedná o tituly určené pro děti. Na linii oceněného románu už nedokázal navázat a kritikům jako by úplně sešel z očí.
Proto se jeho ověnčení Státní cenou za literaturu před osmnácti lety může z dnešního pohledu zdát zbrklé. Zvlášť když porota Státní ceny za literaturu mohla pohodlně zvolit zmíněnou povídkovou knihu Jana Balabána, proti čemuž by dodnes asi nikdo nemohl nic namítat. Připomeňme, že Možná že odcházíme se pak v roce 2011 stalo v rámci knižních cen Magnesia
Litera knihou desetiletí a v tomtéž roce byl Knihou roku Magnesia Litera vyhlášen román Jana Balabána Zeptej se táty. Oba tituly dodnes obstojí samy o sobě, nicméně lze se jen dohadovat, nakolik v těchto verdiktech poroty sehrál roli fakt, že Jan Balabán v roce 2010 náhle zemřel.
Revoluce a houštiny
Proto se nyní po devatenácti letech pokusme bez ohledu na další vývoj jeho autora znovu nahlédnout též Patriarchátu dávno zašlou slávu. Využijme aktualizační prvek – román Pavla Brycze je ságou rodiny Berezinků pocházející z Ukrajiny – k tomu, abychom se podívali, jak by oceňovaná část české literatury obstála z časového odstupu. Protože jinak k tomu moc příležitostí není. Naposledy se taková možnost naskytla tehdy, když Sestra Jáchyma Topola vyšla v České knižnici.
Nejprve si ale aspoň kuse připomeňme tehdejší kontext české prózy. Vedle souboru Možná že odcházíme (2004), jímž Jan Balabán po Prázdninách (1998) potvrdil pozici elitního českého povídkáře, můžeme připomenout například román Jiřího Drašnara O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu (1996), Houštinu (1999) Václava Kahudy, román Jáchyma Topola Noční práce (2001), Europeana (2001) Patrika Ouředníka či novelu Emila Hakla O rodičích a dětech (2002).
Patriarchátu dávno zašlá sláva tehdy vyšla ve spolupráci autorova domovského mosteckého nakladatelství Hněvín a brněnského Hostu. Ten ještě tenkrát nebyl tím superúspěšným kolosem, nicméně po letech, kdy byl především básnickým nakladatelstvím, si začal trpělivě pěstovat prozaickou stáj s tvůrci, kteří se později ujali výborně – vedle Jana Balabána především Jiří Hájíček –, pochopitelně včetně občasného šlápnutí vedle, jakým bylo kupříkladu okouzlení velikášskou rétorikou Romana Ludvy, jehož samotné dílo ovšem za tímto sebepropagačním smogem silně pokulhávalo.
Patriarchátu dávno zašlá sláva je rodinnou ságou, která vypráví nejen zeširoka, ale i do hloubky ve smyslu časovém – od první světové války po rok 2000, kdy se v Praze konal kongres Mezinárodního měnového fondu. Spojnicí je Jefim Berezinko, mající levobočky ve směru všech světových stran, jenž žije po celou délku románu a jehož nesmrtelnost dobře zapadá do mytického vyprávění. Nedá se říct, že by román Pavla Brycze byl vysloveně originální. Na jednu stranu neomylně připomene Sto roků samoty Gabriela Garcíi Márqueze, na stranu druhou vzpomeneme na široká vyprávění o 20. století ve střední Evropě, Obsluhoval jsem anglického krále Bohumila Hrabala či Muže s břitvou Jaroslava Putíka.
Možná budeme mít při novém čtení skutečně silný pocit, že je to všechno přece ohrané, ovšem nutno si uvědomit, že od té doby byla publikována řada podobně zaměřených českých románů čerpajících z historie 20. století. Nedá se ani říct, že by jich vyšlo hodně, nýbrž že jich vyšlo příliš, což nakonec může vést k tomu, že tímto podstatným obdobím a tématem budeme otráveni a ztratíme ostražitost – i proto, že většina literátů ho nahlíží příliš ploše a ohmatanými prostředky. To je však, zdá se, dnes paradoxně důvod, proč jsou takováto díla hojně vyhledávána a čtena. Doslova hrozí, že tyto romány udělají z 20. století nekomplikovanou skluzavku, od níž budou mít všichni jen spokojeně ošoupaný zadek.
Na Patriarchátu dávno zašlé slávě uchvátí ohromná vypravěčská vitalita. A taky odvaha. Mnohdy už si člověk nad stránkami románu říká: Aha, tak teď ses dostal k dějinnému zlomu a řekneš to, co všichni, a románu spadne řetěz – ale to se nikdy nestane. Čtenáře neodhodí ani skutečnost, že Pavel Brycz píše o tom, co se dá předpokládat. Například o přechodu mladíků přes západní hranici po únoru 1948, pochopitelně neúspěšném. Autor je zdatný improvizátor, a tak i ve chvíli, kdy se zdá, že už je zahnán k rohovému praporku, vykouzlí příběhovou kličku, načež se žene dál na románovou branku. Stejně tak je ale nemilosrdným trenérem, jenž leckterého hráče, rozuměj postavu, stáhne ze hřiště a nasadí jiného, jak se mu to zrovna hodí. Vše pro příběh, kde čas běží trochu jinak.
Za Lidice a Terezín!
Hlavním dějištěm je sever Čech – Liberec, Děčín, Most a Libochovice –, kam se z ukrajinské vesnice Ozero přesouvá Jefimův syn Theodor, dobrovolný náhradník za vojáka rakouské armády, u jehož popravy jakožto člen kozáckého oddílu byl. Dokonce si vezme od jeho ženy německé jméno, ovšem Jefim zasáhne, a tak jsou nakonec Theodor i jeho synové zase Berezinkové: Kurt a Roland Berezinkové. Takové jméno je pochopitelně nebezpečné podle toho, jak se vítr otočí. Někdy je lepší říct jen Kurt, někdy zas pouze Berezinko.
Je tu tak situace krátce po válce u fotografa, kam náhle vejde horlivý zastánce nových pořádků, který sám odpravuje Němčoury, aniž by jim uznal status válečných zajatců: „Žádný válečný zajatce nevidím… vidím jenom tři buzíky… Jednomu jsem ustřelil koule, druhýmu jsem vyrazil mozek z hlavy a třetí dostal kulku rovnou do srdce. Tak takhle umřely ty krysy vytažený z podzemí, takhle jsem se jim odměnil za Lidice a Terezín!“
Fotograf se potom na vyděšeném Kurtovi před tímto horlivcem dožaduje celého jména, aby věděl, co napsat na snímky: „,Václav…,‘ zašeptal. ,Václav Berezinko.‘“
Podobně výmluvný je příběh, kdy se další z Berezinků, Kryštof, přihlásí ve škole, když se soudružka učitelka shání po někom, kdo bojoval v druhé světové válce. Až později chlapci dojde – naštěstí ještě včas, aby zamezil katastrofě –, že jeho strýc Helmut z Drážďan nestál na té správné straně. Přičemž nejde pouze o vybájené fantazie, které by ze sebe autor bez ladu a skladu chrlil: „Orientuji se ve světě pomocí příběhů… Proto jsem si říkal, že musím vnést příběh i do té své rodinné historie – abych se v tom dokázal zorientovat.“Právě v těchto pasážích opouštíme vzdušnou báchorku a bachor románu těžkne životní zpovědí.
Jen letmo je pojednán další opěrný historický bod, rok 1968. A vtipnou kapitolou z divadelního prostředí je elegantně obtančen listopad 1989. Naproti tomu detailně je – to už jsme zas zpět u kmeta Jefima – zachycena havárie jaderné elektrárny Černobyl v roce 1986. Na konci románu Pavel Brycz uvádí, že čerpal z knihy Modlitba za Černobyl Světlany Alexijevičové. Mezitím běloruská autorka v roce 2015 obdržela Nobelovu cenu za literaturu.
V současné době se pochopitelně hledají nejrůznější spojnice mezi zdejší a ukrajinskou kulturou. Jedna pozapomenutá existuje i v novodobé české literatuře, přestože byla v roce 2004 dokonce ověnčena Státní cenou za literaturu. Jedná se o román Pavla Brycze Patriarchátu dávno zašlá sláva.
Synové opilců
V románu rovněž dlouze zní akord slábnutí, upadání mužské síly, který lze vyčíst už ze samotného titulu: „Jestliže Roland byl na cestě k nicotnosti, jeho syn si sám sebou naplnil celý Vesmír, protože nikoho jiného, ke komu by mohl vzhlížet, neměl. Synové opilců takoví bývají. Nicotné otce nahradí svou vlastní velikostí a stanou se jedinými hlavami rodiny. Ztratí pak nevinnost dětství a stejně jako nikdy nebyli opravdovými dětmi, nebudou v budoucnu ani opravdovými dospělými.“
Patriarchátu dávno zašlá sláva tedy drží pohromadě především vypravěčským entuziasmem navzdory tomu, že leccos se dá díky obeznámenosti s historií dopředu předpokládat. Je vlastně otázka, zda je zajímavější samotná rodinná sága – Jefimovo trvání a zároveň měknutí mužské linie rodu –, či pozorování oné chůze Pavla Brycze po riskantně napjatém laně, u nějž navíc předstírá, že je daleko širší a pevnější, než ve skutečnosti je. Jedná se o románovou akrobacii, již je napínavé sledovat a jež skončí šťastným ubalancovaním. Cesta proti proudu času se tak v případě Patriarchátu dávno zašlé slávy vyplatí, i když se tu v koktejlu namíchaném z historie 20. století chlapi rozpouštějí jako kostky ledu.
Román Pavla Brycze je úplně jiným vkročením na ukrajinské území, než tomu bylo za první republiky u řady českých prozaiků v důsledku přičlenění Podkarpatské Rusi. Patriarchátu dávno zašlá sláva nehraje na strunu exotičnosti. Na postu „exotické kolonie“v posametových letech vystřídaly Podkarpatskou Rus české vesnice v rumunském Banátu. Ostatně i z tohoto prostředí má česká literatura jeden nedávný pozoruhodný plod – Pálenku (2014) Matěje Hořavy.
Patriarchátu dávno zašlá sláva je rodinnou ságou, která vypráví nejen zeširoka, ale i do hloubky ve smyslu časovém – od první světové války po rok 2000