Tuhle hudbu si rozhodně nekupujte
Oúspěšných skladbách, které nikdy nezazněly, a o superdílech vyhovujícím podmínkám všech grantů. O tom všem je Klusákova nejnovější kniha, sestavená z krátkých encyklopedických hesel o umělcích ze zdánlivých okrajů hudební scény, kteří se z rozmanitých důvodů dostávají do centra pozornosti; skladatelů, jejichž díla nikdo neslyšel, ale přesto dostávají státní ceny; orchestrů, jejichž hráči nemají zkušenosti s hrou na jakýkoli hudební nástroj, a přesto vystupují v londýnské Royal Albert Hall.
Najdeme v ní historky o zcela nedávných tvůrcích „lidové“či rádoby tradiční autentické hudby: třeba příběh moderátora, který složí hymnu pro zemi, v níž nikdy nebyl a zná ji jen z pohlednice. Nebo židovského skladatele, který je obviněn, že kvůli svému původu nerozumí ukrajinské hudbě, a proto z pomsty podvrhne nejstarší ryze ukrajinskou symfonii, údajně z počátku 19. století, a muzikologové na jeho mystifikaci naletí.
Od historek po mystifikaci
Jiní Klusákovi hrdinové rekonstruují už existující skladby, třeba jako jistá brazilská básnířka jménem Mel Duarte, která chodívá do malých klubů a pozoruje muzikanty, než začne jejich oficiální koncert: jejich drobná, skoro nerozpoznatelná gesta. Před zazněním prvních skutečných tónů rychle odchází: „V hlavě si pak sama vytváří hudbu na základě temperamentu, návyků, pohybů a slov těch, které si navykla pozorovat. Mel Duarte už léta nebyla svědkem žádného koncertu, ale slyšela jich hodně.“
Další texty z této knihy staví na hlavu zažité a osvědčené hierarchie. Jako v zemi, v níž po pádu komunismu pozici většinové hudby zabírají písničkáři s temnými existenciálními texty, kteří za předchozí totality trpěli, a ilegální se stává mainstreamový pop. Na Slovensku se zase odehrává příběh skupiny Pentagramček, která proti příliš těsnému propojení zkorumpovaných politiků a konzervativní katolické církve protestuje tím, že se hlásí k satanismu. Tuto „satanskou“obraznost přitom používá ze zřetelně humanistického důvodu: Pentagramček prý byl „kapelou laskavou, přátelskou, vědoucí“. Opačnou trajektorii autor zaznamenává u jedné švédské blackmetalové kapely, která se původně profilovala jako satanistická, příprava na novou desku nicméně vyústila v konverzi celé skupiny ke křesťanství. Podle Klusáka šlo o důmyslné řešení problému, jak být skutečným „rouhačem“vůči scéně, kde je blasfemie základním, a tedy i nepřekvapivým až všedním postojem.
V knize se objevují i celkem nečekaní hrdinové, třeba samotný Pavel Klusák. Ten se mimo jiné představuje jako svérázný neúspěšný majitel prodejny elpíček, kompaktů a kazet, který ovšem zákazníky od koupi paradoxně většinou zrazuje: varuje je „před hudbou zmatených východisek, jež i zkušeného posluchače odvede od všeho podstatného“, i před zdánlivě názorově vyhraněnými popaři, kteří jsou ve skutečnosti „tupá polena, jimž vtiskli jakýs takýs obsah producenti ve studiu“. A neopomíná informovat o tom, která z hvězdných tváří country nikdy nebyla na venkově a „který anarchopunker si vyzpíval na volvo“. Případně v jiné kapitole vystupuje jako šampion v podávání úspěšných žádostí o státní granty a stipendia, když se mu daří vytvořit jakési superdílo, které vyhoví všem vypisovaným podmínkám, a nečekaně „posbírá všechny granty najednou“.
Tyto kapitoly už jsou evidentně mystifikační, nicméně většina Klusákových příběhů má reálný základ, jakkoli mnohé jeho příběhy působí spíše jako bláznivé variace na zmíněného Borgese, případně na fiktivní recenze neexistujících knih typu Dokonalá prázdnota Stanisława
inzerce
Lema nebo modelových textů jako Neviditelná města Itala Calvina.
I v případě Klusákovy knihy se obecně jedná o sofistikované myšlenkové etudy, které s hravostí zkoumají základní principy vytváření našich kulturních systémů. Autor v ní s nadsázkou problematizuje koncepty jedinečné umělecké hodnoty, autenticity a autorství, na němž se u něj podílejí i zvířata a stroje. Ukazuje relativitu našich pojmů a soudů a někdy i jejich nahodilost. Zvláště když na základě odlišně definované výchozí situace „vyroste“sémiotický systém, který je v některých ohledech zcela fantasmagorický, v jiných tak podobný těm našim, starým a dobře známým. Klusák tyto alternativní znakové systémy nepropracovává tak košatě jako třeba zmíněný Lem (viz jeho mistrovskou kapitolu Gruppenführer Louis XVI. o skupině německých nacistů, kteří v Jižní Americe po válce vybudují kompletní francouzský královský dvůr, na němž je přísně zakázáno mluvit německy). Ty Klusákovy mají ovšem tu výhodu, že reálně existovaly. A Klusák jako přední hudební kritik ví, o čem mluví: svým psaním totiž tyto hodnotové sémiotické světy sám spoluvytváří…
Jak by vypadala kniha textů, kterou by o současných hudebnících a kapelách napsal Jorge Luis Borges? To nikdo neví. Ale možná by se podobala pozoruhodné publikaci Uvnitř banánu, kterou vydal hudební publicista, filmový scenárista a autor letošní Knihy roku Magnesia Litera Pavel Klusák.