Nešlo se jenom na fotbal, ale také na túru
Databáze dějin všedního dne, která popisuje běžný život dělníků a řemeslníků, má dnešním učňům pozvednout profesní sebevědomí
Zvýšit atraktivitu dějepisu na středních odborných školách a učilištích a jeho prostřednictvím podpořit hlubší zájem o studovaný obor a hrdost na něj, současně také naučit studenty lépe a pracovat se zdroji informací. K tomu má sloužit připravovaný projekt skupiny historiků z Historického ústavu Akademie věd, kteří budují internetovou Databázi dějin všedního dne.
V jejich podání otázka nezní, co všechno se mají děti nebo mladí lidé na školách naučit, ale co se tím, že se dějinami budou více zabývat jako problémem, učí pro svůj život. Obraz minulosti není soubor jednou provždy neměnných dat, a dějepisná faktografie by proto měla být prostředkem, ne cílem školní výuky.
„Výstupem připravovaného projektu by mělo být vytvoření interaktivních úloh, které by mohly zaujmout studenty učebních oborů, ať už dělají obor kuchař-číšník, výpočetní techniku, obsluhu obráběcích strojů, kožedělný průmysl, nebo cestovní ruch,“vysvětluje historik Milan Ducháček, jenž na katedře historie Technické univerzity v Liberci v kurzech didaktiky připravuje budoucí učitele. A pokračuje: „Mělo by jít o výstavy, jež mohou téma ukázat veřejnosti, ale také o sérii úkolů založených na práci s prameny.“Úkoly z dějin každodennosti řemeslníků a dělníků by ale také měly zohledňovat odbornost, ukázat, jak se proměňoval každodenní život lidí, kteří se danému oboru věnovali, jak vypadalo jejich sociální zázemí, životní úroveň, jak trávili volný čas. Tedy že se kromě toho, že šli na fotbal, věnovali třeba četbě, turistice či tvůrčí činnosti.
Podle Ducháčka se s příběhem dějin od pravěku k současnosti studenti středních odborných škol potkávají po prvním a druhém stupni základní školy již potřetí, navíc v krajně zhuštěné podobě. To pochopitelně snižuje jejich motivaci se o něj znovu blíže zajímat. Vyučují ho často také pedagogové postrádající potřebnou aprobaci, což se na způsobu výuky také promítá. Důraz je navíc kladen na odborné předměty a ty takzvaně naukové, všeobecně vzdělávací, jako je například dějepis či biologie, zůstávají stranou. Děti a mladí lidé na středních odborných školách a učeních oborech navíc mnohdy nechápou, co jim dějepis může přinést pro jejich obor, budoucí zaměstnání i osobní život.
Maturita rozhoduje
„Důležité přitom je, aby studenti v hodinách řešili problémy, pracovali s prameny, s konkrétními materiály. Aby se učili vyhodnocovat, srovnávat, uvědomovat si, jak se třeba proměnila životní úroveň. To samozřejmě může formovat i jeho občanské postoje ve vztahu ke společnosti, životnímu prostředí a čemukoli jinému,“líčí Ducháček s tím, že tento aktivizační způsob výuky s důrazem na takzvanou historickou gramotnost je standardem například v Kanadě nebo v Německu. O to ostatně usiluje i spolek Asociace pro didaktiku dějepisu, jehož je Ducháček předsedou.
„Vnesení badatelské výuky do prostoru střední školy, přenesení odpovědnosti za své vzdělávání na žáka, má smysl. Kacířsky uvádím i myšlenku, že pokud žáci nepřevezmou díl odpovědnosti za své vzdělávání, pak můžeme školy zrušit,“doplnila členka Asociace pro výuku dějepisu a vyučující základů společenských věd na
Střední škole automobilní a informatiky v Praze-Hostivaři Hana Hrádková.
Jak ale upozornil Jiří Zajíček, ředitel Masarykovy střední školy chemické a předseda Asociace středních průmyslových škol ČR, při výuce dějepisu na středních školách s maturitou je třeba vycházet z koncepce společné části maturitní zkoušky a toho, co se odehrává potom u maturity. „V kontextu profilové části, kdy se zkouší český jazyk, je nutná znalost alespoň hrubých rysů dějin, která má návaznost na literaturu. Orientovat se jen a pouze na odbornost není asi úplně šťastná alternativa. Na druhou stranu doplnit všeobecné dějiny o záležitosti týkající se studovaného oboru asi špatné úplně není. Otázkou je, jestli se to dá stihnout při počtu hodin, jež dějepis má“sdělil LN.
Pokračoval, že by se dějepis zcela jistě neměl učit jako encyklopedie, neboť data svůj význam mají, ale až tak podstatná nejsou. „Důležitější je znát historické souvislosti a zasadit si je do celkového rámce. I tak je to ale hlavně o tom konkrétním učiteli dějepisu, protože věřím, že spousta učitelů bez jakéhokoli projektu tímto způsobem dělá,“dodal.
Řemeslo není ostuda
Ducháček význam změny přístupu mimo jiné obhajuje průzkumy, které ukazují, že náchylnější k podlehnutí mediálním manipulacím či konspiračním teoriím bývají obvykle právě studenti odborných učilišť, i když to neplatí stoprocentně. Je to prý proto, že mladé lidi na učebních oborech nikdo systematicky neučí, jak se v mase informací orientovat, a proto si hledají kanály sami a po svém. „A když vám od chvíle, kdy jste se nedostali na víceleté gymnázium, někdo tluče do hlavy, že jste ti, co ve vzdělávacím systému neuspěli, tak to není motivační moment,“podotknul. I proto by se podle něj při současné snaze o revizi takzvaných Rámcových vzdělávacích programů měl dějepis mimo gymnázia soustřeďovat spíše na novodobé dějiny a ve studentech středních odborných škol i učilišť pěstovat i dříve zcela běžnou hrdost na svůj obor či řemeslo a vědomí, že manuálně pracující lidé nejsou automaticky sociálně vyčleněni. „To zde podle mě strašně chybí. Ze své pedagogické praxe vím, že studenti gymnázia a učiliště ležící vedle sebe spolu vůbec nemají potřebu komunikovat. A pak se divíme rozdělení české společnosti,“dodal.
Podle Hany Hrádkové navíc mladí lidé mají zájem o moderní dějiny, jen se jejich zájem a potřeby ne vždy propojují s nabídkou ve škole. „Vzdělaní žáci budou společnosti prospěšní ve všech oborech, vzdělané žáky nestrhnou dezinformační weby, vzdělané mladé lidi jen tak nikdo neopije rohlíkem,“dodala.