Na tváři lehký smích
Inscenace Discoland v Divadle Na zábradlí se odvíjí jako přehlídka zpovědí bývalých „pracovníků“i návštěvníků pověstného doupěte neřesti, které organizuje do publika hovořící Barbora Bočková v roli investigativní novinářky. Vyptává se, jak se dotyčným jejich činnost líbila a zda by do toho šli znovu. Odpovědi respondentů jsou autentické.
Jevištní kreace tvůrčího tandemu Petr Erbes – Boris Jedinák nám tedy nepředvede bosse Jonáka, jehož jsme měli možnost nedávno vidět v televizním seriálu Devadesátky v pozoruhodné kreaci Michala Novotného.
Libeňský dům, opředený pověstí především bujných sexuálních radovánek, přibližují ve vzpomínkách barmani, diskžokejové, kuchař, striptérky. Hned zkraje nás atakují genderově rozostřené role, dámy hrají muže, aniž by v kostýmech opačný pól alespoň naznačovaly, v jednom z výrazných výstupů ztvárňuje Johana Matoušková drsňáka, který oslovuje přihlížející publikum razantním „Lidi ty vole“.
Přesnou kreací se blýskne také Anežka Kubátová v partu mentálně ne zcela suverénního zaměstnance. Zkušení členové souboru z pánské šatny se do opačného pólu nepřeklápějí, Jiří Vyorálek si užívá tirádu proti hvězdám normalizačního popu (tohle téma je už ale přece jen trochu únavné) i náznaky kontaktu s ruskou mafií.
Petr Čtvrtníček předvádí poněkud měkčí typ, kuchaře, který byl doma čtyřiadvacet hodin na telefonu, a když boss zavelel, odjel do Discolandu vařit. Třetí z mužských představitelů, Václav Vašák, hraje jednoho z těch, kteří skončili v kriminále, však také do role zabudovává „vězeňské“verše z Máchova Máje ,na který dojde i později. Výkony všech tří mají standardní kvalitu, zajímavější úkoly ovšem v inscenaci získaly dámy. Ty také občas naznačují jakési taneční víření, na prázdné scéně – jenom horizont tvoří blýskavé třásně, mezi nimiž aktéři do děje vstupují – se občas objeví pověstná barová tyč, s níž střídavě, často i trochu akrobaticky, ženy i muži manipulují.
Vysloužilá striptérka
Do přestávky působí jednotlivé výstupy zajímavě, tu více, tu méně, po pauze dostává inscenace jemnější, až snové valéry. Pozoruhodnou kreací se hned zkraje prezentuje Kateřina Císařová představující chlapíka z Ostravy, který s nadšenými rozpaky líčí, jak u Jonáka
začínal a brzy se proslavil výstupem coby opilý striptér u tyče.
Emoce vyvolané vzpomínkou nabízí Císařová na hraně mezi smíchem a pláčem. Vrcholný výstup inscenace pak čeká na Magdalenu Sidonovou. Ta, zprvu stylizovaná jako babička, která si připravuje pletení z košíčku, vypráví, jak účinkovala v sado-maso show, vycházející z pohádky o Červené Karkulce, v rámci ukázky vyžadovaného žánru se s kolegyněmi také porve a profackuje. Pokračuje pak příhodou, jak se chtěl Jonák přesvědčit, zda najde v jejím bytě (přesněji v ledničce) stopy po své zmizelé manželce, věděl totiž, jaké laskominy pohřešovaná preferovala.
Výstup Sidonové – vysloužilé striptérky pak končí potutelně nostalgickým komentováním vlastního svlékacího tanečku, přičemž se herečka ovšem ještě trochu přioblékne.
Znepokojivé podivnosti Podivně „ujetou“poetiku druhé části divadelní produkce prezentuje třeba i nahý muž v pojízdném miniteráriu (v první polovině v něm ztvárnila Barbora Bočková krokodýla, kterého majitel Discolandu choval).
Finále pak nabídne úryvek z epilogu připomínané národní velebásně, civilně ho na mikrofon recituje Jiří Vyorálek v teplákové soupravě vínové barvy, ostatní protagonisté jsou kolem něho shromážděni jako chór.
Pointa, jejíž první část tvoří titulek této recenze, nepůsobí kupodivu prvoplánově, ale vzhledem k tomu, jaké podivnosti jsme s herci absolvovali, spíš případně a znepokojivě.
Petr Erbes, Boris Jedinák a kol.: Discoland
Divadlo Na zábradlí, Praha Režie a dramaturgie: Petr Erbes, Boris Jedinák Scéna a kostýmy: Klára Fleková Hudba: Ivo Sedláček Světelný design: Tereza Bartůňková Hrají: Johana Matoušková, Jiří Vyorálek, Václav Vašák, Petr Čtvrtníček, Kateřina Císařová, Magdaléna Sidonová ad. Premiéra: 22. dubna 2022
Autor je divadelní kritik