Urputná prolhanost hynoucí totality
Snímek, který se prvním divákům představil v soutěži loňského festivalu v Benátkách, má i české koproducenty a díky tomu mu mohl Český filmový a televizní svaz FITES počátkem tohoto roku udělit svou hlavní cenu Trilobit. Příběh z poslední etapy totalitního režimu ve střední Evropě má přesah nejen do naší společné historie, ale také se mrazivě dotýká aktuální reality v zemích, kde se odvrat od autoritářského zřízení nepodařilo dokonat.
Jedním z rysů pozdního socialismu v ruské sféře vlivu byla nebezpečná hloupost složek obdařených mocí: i ta je součástí tragického incidentu, z něhož se posléze odvinula obludná soudní fraška. Skupinka zabedněných a sadistických policajtů si vzala na služebně do prádla maturanta Grzegorze Przemyka, který předtím možná dělal jakýsi rozruch na veřejnosti a odmítal předložit doklad totožnosti. Aby nezanechali stopy, kopali studenta do břicha, čímž mu poškodili vnitřní orgány tak, že nedlouho nato v nemocnici zemřel. Mezitím ještě všichni zodpovědní činitelé hrubě podcenili jeho zdravotní stav.
Systém v křeči
Pro komunistický režim, který dva roky předtím ve strachu před stávkami a protesty hnutí Solidarita vyhlásil výjimečný stav, se Grzegorzova smrt stala noční můrou. Patrně pouhou shodou okolností si policejní mlátičky vylily vztek na synovi básnířky a disidentky Barbary Sadowské, případ tím ale okamžitě získal politický rozměr a přitáhl ještě větší veřejnou pozornost. A ke všemu byl na služebně celé události přítomen Grzegorzův o málo starší kamarád Jurek, jenž rozhodně nehodlal mlčet. Navzdory jeho svědectví a zřejmému průběhu osudných událostí rozhodující část mocných odmítla připustit odsouzení policistů a z procesu se stal výsměch spravedlnosti i zdravému rozumu.
Příběh Grzegorzovy matky, Jurka a jeho rodičů (kteří naopak žádní disidenti nebyli) drcených režimním soukolím se v provedení Jana P. Matuszyńského odvíjí v žánru thrilleru. Režisér (narozený v roce 1984) také jako svou formální inspiraci nejmenuje polské kino morálního neklidu, ale americké filmy ze sedmdesátých let, kupříkladu Pollackovy Tři dny Kondora. To jeho dílu dodává na divácké atraktivitě a možná lehce ubírá na hloubce psychologie postav. (Například Jurkova rodina je vymodelovaná poněkud účelově, což kontrastuje s tím, jak důkladně se režisér vnořil do pološílených rodinných vztahů ve svém celovečerním debutu Poslední rodina z roku 2016.)
Nicméně vyobrazení toho, jak se představitelé odumírajícího režimu křečovitě snaží nahradit pravdu lží a jak jim v tom různí lidé v mnoha ostudných úlohách pomáhají, je přesvědčivé a výmluvné. Stejně jako poselství Jurkova vystoupení před soudem, kde se ukazuje hodnota vyřčené pravdy i v situaci, kdy lež mocensky vítězí.
Cenné je na snímku Nezanechat stopy i to, že nepředvádí vládnoucí síly jako monolit, ale jako střet různých postojů, z nichž ovšem nakonec vítězí ty nejbrutálnější a nejarogantnější: nikoli náhodou, nýbrž zákonitě, pokud je tak nastaven systém. A důležitý je tenhle film i jako důrazná faktická připomínka, že osmdesátá léta, ať v Polsku, nebo v jiných zemích sovětského bloku, zdaleka nebyl jen nějaký neškodný opruz (nebo dokonce doba svobody a příležitostí), jak je dnes možná někdo vidí.
Souvislosti s dneškem jsou taktéž zřejmé, i když při jejich vnímání jistě záleží na tom, v které části světa se člověk nachází. Například britský filmový magazín Screen Daily prý ve snímku vidí evidentní paralely se smrtí George Floyda. Divákům z východnějších částí Evropy asi spíš vytanou současné poměry v Bělorusku nebo Rusku, zemích, které předvádějí děsivou možnost zakonzervování světa, kde moc systematicky drtí své odpůrce násilím, lží a vydíráním.
Thriller polského režiséra Jana P. Matuszyńského Nezanechat stopy vychází ze skutečného případu odpudivých manévrů polského mocenského aparátu v první polovině 80. let.
Nezanechat stopy Polsko, ČR, Francie 2021 Režie: Jan P. Matuszyński Premiéra 5. 5.