Raději to zbourejte

Na Praze 5 by bylo možné činit vycházky, během kterých by se daly dobře demonstrovat nešvary současných architektonických projektů a developerské manýry. A můžeme začít rovnou na Andělu, kde se uprostřed nadjezdů, podjezdů a vjezdů do tunelu krčí chudinka bývalá Ringhofferova secesní vila. Objekt byl dřív obklopen zahradou a byl součástí historické zástavby, na níž navazoval areál Ringhofferových továren. Minulý režim dal vile na frak, ale její zachování navzdory zboření všech okolních technických památek je výsměch, ve smradu a hluku nadúrovňových komunikací tam trčí spíš jako memento bezohledného přístupu.

Už teď je jasné, že stejně dopadne zlíchovský lihovar, na jehož místě se začnou stavět nové bytové komplexy. Bourání už začalo a z původní budovy lihovaru, varny z počátku devatenáctého století, je jen čelní fasáda, takže jako vždy stokrát kritizovaný fasádismus je zřejmě nesmrtelný. Hlavně že památkově chráněná varna i padesátimetrový polygonální cihelný komín budou začleněné do projektu, aby památkáři neřvali. Tenhle alibismus, s nímž jsou do developerských projektů vsunuty de facto trosky stavebních památek, které zbyly po zplanýrování, je prostě příšerný, stavebníci se ještě u toho tváří, jak ctí genia loci a souvislosti. Jenže to, co takhle vznikne, působí až směšně, protože žádné souvislosti už nejsou.

On je to docela kumšt invenčně zkombinovat staré a nové a dát tak vyniknout odlišným stylům tak, aby se jeden odrážel v druhém. Což je i případ rekonstrukce Barrandovských teras. Nové budovy už jsou téměř dostavěné, je to přece jen architektura, která drží určitý, i když humpolácký styl, a na Barrandovském kopci může stát. Jenže staré Barrandovské terasy jsou tytam, jejich bílá oslnivá lehkost už neexistuje, jen stará věž se tyčí uprostřed masivní hmoty dvou staveb, z nichž jedna je ještě v agresivním černém vyvedení. Nebylo by čestnější zbourat to celé a postavit tam nějakou skvělou architekturu, která se nebude muset na nic ohlížet? Tohle je podle vzoru, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, ale nažraný vlk pak chcípnul.

Dobrat se smyslu některých rekonstrukcí a revitalizací jde někdy ztuha. Posuďte sami, Praha 2 vypsala architektonickou soutěž na podobu parku, který vznikne mezi Horskou ulicí a novoměstskými hradbami. Tento prostor si nepochybně úpravu zaslouží a jeden ze tří projektů ve finále soutěže, návrh ateliéru MCA, nabízí nové kamenné cesty, dřevěné lavičky a zídky, které prostor terasovitě rozdělí. A také dětské hřiště a zahradní restauraci. Ta má vzniknout na místě dnešní kuželny, která zde funguje od roku 1936, vstup do ní a někdejšího přilehlého volejbalového hřiště je z Horské ulice. Místostarosta Prahy 2 Jan Kolář oznámil, že ani jeden z uvažovaných projektů kuželnu nezačlenil a že je v tak strašném stavu, že oprava je nemožná, což je jasně účelové tvrzení, kuželky se tu stále hrají a nic nepadá.

Pochopitelně že oprava je složitější než zbourání a výstavba nového objektu. Ovšem mít ve svém obvodě něco tak unikátního a ani se nepokusit o záchranu je zvláštní postoj. Kuželna má skutečně zajímavou historii, vznikla svépomocí v třicátých letech, hrála se zde mistrovství republiky, místní sportovci slavili úspěchy i v zahraničí a v padesátých letech si zde zahrál i Zátopek.

Horská ulice a její okolí je zastrčený kout známý hlavně místním, je to taková příjemná, trochu zplundrovaná oáza klidu. To je takový problém historickou dřevěnou kuželnu zachovat, pořádně ji zpropagovat jako místo s jedinečným letopisem a případně k ní přistavět venkovní občerstvení? V čem bude nová dřevěná zahradní restaurace o tolik lepší?

Tenhle alibismus, s nímž jsou do developerských projektů vsunuty de facto trosky stavebních památek, které zbyly po zplanýrování, je prostě příšerný. Stavebníci se ještě u toho tváří, jak ctí genia loci a souvislosti.