Zbožná přání nepomohou
Ceny energií, zemního plynu zvlášť, se budou držet nahoře – úlevy smysl nedávají
Prudký nárůst cen zemního plynu nebyl novinkou už před ruskou agresí na Ukrajině. V porovnání s koncem ledna loňského roku ceny plynu na světových trzích vzrostly do půlky února zhruba o 80 procent. Ruská agrese ale samozřejmě přinesla další impulz, na vrcholu zhruba před týdnem ceny opět ve srovnání s koncem ledna 2021 vzrostly o dalších přibližně 100 procent. Navíc ale v extrémním scénáři spojeném se zastavením dodávek hrozí i nutnost „odstřihnout“průmyslové podniky od tohoto energetického zdroje či jim plyn přinejmenším přidělovat.
Není tedy divu, že se začínají množit názory, jak podnikům postiženým růstem cen pomoci, naposledy jim svaz průmyslu navrhl mj. rozšířit výjimky na odpuštění daně. V případě energetických vstupů a primárně ceny zemního plynu nebude pro český průmysl jiná cesta než se „nové realitě“dramaticky vyšších cen plynu přizpůsobit (či příslušné výroby zavřít) a jakákoliv pomoc státu bude jen toto nutné přizpůsobení na náklady ostatních daňových poplatníků, jimž pomoženo nebude, oddalovat.
Agresivita Ruska a CO
Ceny plynu budou i nadále držet nahoře dva faktory, jež z politického světa hned tak nezmizí: Agresivita Ruska, které bude dlouhodobě frustrovat rozpor mezi velmocenskými ambicemi a ekonomickou neschopností tyto ambice naplňovat, a Green Deal – snaha o snižování emisí CO v evropském i globálním kontextu. Specifickou roli zde dále bude sehrávat politická scéna a ambice dlouhodobého ekonomického lídra EU – Německa.
Až donedávna přijímané hodnocení zemního plynu jako „dočasně“ekologicky přátelského energetického zdroje pro EU bylo mnohem více odrazem politické hry a potřeby kompromisu v rámci EU než realitou ekologické stopy spojené s jeho využíváním. Konkrétně pro EU byl zemní plyn energetickým zdrojem, jenž měl na dobu zhruba deseti patnácti let řešit nestabilitu „zelených“energetických zdrojů, než bude k dispozici nějaká budoucí technologie uchovávání „zelené“elektřiny z období, kdy je jí nadbytek. Samozřejmě, díky tomu, že většina emisí CO spojených se zemním plynem vzniká při jeho těžbě, ne při jeho využití, bylo možné se tvářit, že i takto EU snižuje svoji emisní stopu. Se snižováním globálních emisí ale takový postup nemá nic společného.
Pokud jde o Rusko, všechny snahy tvářit se tak, jako že jde o jednu z několika nově vznikajících globálních mocností, jež mají být respektovány, když usilují o to, aby měly „přátelské“sousedy, budou narážet na dva problémy. Prvním z nich je rozměr ruské ekonomiky. Ta je svou velikostí ekonomikou, která není schopna poskytnout ruským velmocenským ambicím oporu. Jde o ekonomiku zhruba velikosti Itálie či Kanady. Od této ekonomiky ale chtějí ruští vůdcové, aby mj. financovala z mnoha hledisek druhou největší armádu světa. To v podstatě znemožňuje nejen dosahovat řady rozvojových cílů v Rusku, ještě důležitěji to ale znemožňuje pozitivně motivovat státy na hranicích Ruska k intenzivnější kooperaci (pro řadu satelitů Ruska ani dnes není Rusko jejich nejvýznamnějším obchodním partnerem). Druhým problémem ruských velmocenských ambicí je vztah k budoucnosti a trendům vývoje Ruska. Zatímco například Čína nebo Indie dosahují demografického i ekonomického růstu způsoby, které umožňují jejich elitám v klidu vyčkávat s vědomím, že „čas pracuje pro ně“, demografický trend Ruska je opačný. Čas pro Rusko nepracuje.
Toto je dále umocněno opět Green Dealem. EU v období dvou dekád zamýšlí dramaticky snížit či zcela eliminovat svoji spotřebu dvou nejvýznamnějších ruských exportních komodit, ropy a zemního plynu. A ruské vedení to ví. Schopnost Ruska dosahovat jeho ambice na mezinárodní úrovni se bude s časem zhoršovat, takže ruské elity musí spěchat. Lze se tedy velmi důvodně obávat, že právě rozpor mezi ambicemi a realitou, který se v čase rozhodně nebude zlepšovat, učiní z Ruska stát frustrovaných elit, jež si svou pozici budou muset udržovat stále ostřejším utužováním režimu spojeným s občasnými projevy agrese v blízkosti jejich hranic.
Bude to tedy stát, s nímž bude pro evropské politiky stále těžší a politicky méně výhodné spolupracovat. Koneckonců válka na Ukrajině, jejímž jedním Ruskem proklamovaným cílem bylo dosti absurdně „zabránit válce na Ukrajině“, má i druhý deklarovaný cíl, zabránit přiblížení se paktu NATO Rusku. Pomineme-li fakt, že Ukrajinu se do NATO nikdo s větší rozhodovací silou evidentně vpustit nechystal, vše nasvědčuje tomu, že jedním z důsledků ruské agrese na Ukrajině bude vstup jednoho nebo dvou skandinávských států právě do Severoatlantické aliance. Ono je prostě vždy poněkud těžké být ekonomicky slabým, špatně předvídatelným a agresivním hráčem a získávat si přitom přátele nebo spojence.
Ruská ekonomika není schopna poskytnout ruským velmocenským ambicím oporu
Slova realitu nezmění
Z toho tedy plyne, že politika Green Dealu a ambice Ruska se budou shodně podepisovat na situaci, kdy se v EU z ruského zemního plynu už někdy těžko stane obecně přijímaný zdroj energie za rozumnou cenu. Jinými slovy, zemní plyn už bude v EU drahý – nejspíš nebude v budoucnu většinou ani pocházet z Ruska – a na tomto se těžko něco v průběhu spíše dekád změní. Pak je ale zbytečné snažit se vrátit českému průmyslu minulou realitu.
Závěrem tedy: jakákoliv ekonomická pomoc odvětvím či podnikům musí mít ale pro to, aby byla slučitelná s existencí tržní ekonomiky a finanční stabilitou státu, krátkodobý, nebo aspoň dočasný charakter. Bohužel, případná pomoc energeticky intenzivním odvětvím spotřebovávajícím zemní plyn tuto podmínku evidentně z důvodů, které jsou zde popsány, nesplňuje. Přitom nemá cenu si nic zastírat, toto je pro nás vývoj, jenž nám ekonomicky nic nepřináší, právě naopak. Jenže s tímto konstatováním se stejně budoucí realita nezmění a naše zbožná přání také nepomohou. Zemní plyn už bude drahý a jediná cesta je se tomu, byť bolestně a s nemalými náklady, přizpůsobit.