Skvělá Lavrovova práce
Speciální antisemitismus ruské denacifikace Ukrajiny aneb viděli jsme další inscenaci ruské propagandy
Tisíce tweetů, zpráv a článků nás od 1. května informují o tom, že ruský ministr zahraničí pronesl v asi čtyřicetiminutovém nedělním interview pro soukromou italskou televizi Rete4, kterou vlastní Berlusconi, nehorázné výroky o tom, že Hitler – „nerad bych se mýlil“(„bojus’ ošibiťsja“), řekl Lavrov doslova – měl „taky židovskou krev“, to znamená stejně jako ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. A nejzapálenější antisemité byli často Židé, dodal.
Po diplomatických protestech z Izraele Lavrovovi podřízení ještě přiložili pod kotel připomínkou židovských rad, v jejichž rámci se sami Židé podíleli na holokaustu – že to bylo vynuceno nacistickým terorem, moskevští dějepisci šoa vynechali. Dále ministerští referenti obvinili izraelskou vládu, že podporuje ukrajinské vedení, v Rusku označované za „neonacistické“. Verbální konflikt urovnal s izraelským premiérem Putin. Kreml celé téma v rámci zprávy o příslušném telefonátu zapřel, v Izraeli zveřejnili zprávu, že se omluvil. Znamená to, že Lavrov tak mizerně dělá svoji práci a na potkání nahodile trousí lidové fámy o původu Hitlerova dědečka? Propaguje ruský ministr, nebo dokonce celý ruský establishment antisemitismus? Vítá právě protižidovské invektivy jeho ruské publikum? Podle mě budeme vedle, odpovíme-li na kteroukoli z těchto otázek kladně.
Fašistický populismus
Z hlediska ruské propagandy Lavrov odvedl svoji práci skvěle a u značné části ruské společnosti se za to těší obdivu. Takzvaně „utřel“protistranu, siláckými výroky, jimiž je prošpikovaná publicistika ruské televize, urazil a znemožnil ukrajinského prezidenta i jeho spojence. Všichni jsou buď sami neonacisté, nebo neonacisty podporují či řídí, aby oslabili Rusko v jeho hrdinném boji za udržení celistvosti a hodnot bájného a odvěkého „ruského světa“. Bojuje se tu o „všechno“, o samu existenci ruského národa a jeho nespecifikované hodnoty a národní kódy, jak rád zdůrazňuje ruský prezident. Odvrací se hysterická agrese ze strany USA, Západu, NATO. Publikum ruské propagandy má rádo, tak jako publikum každého fašistického populismu, silná a šťavnatá slova, rétoriku síly a žádné zábrany, žádné ohledy.
Je s podivem, že této perfektně zrežírované zahraniční inscenaci ruské válečné propagandy poskytuje prostor západoevropský kanál, vysílající po celé Itálii a po internetu po celém světě. Žádný marketing by nevyjednal lepší slot než v neděli 1. května. Nakolik etické je zvyšovat sledovanost italské televize dráždivou podívanou tohoto druhu? Za druhé světové války by asi také zvýšily náklad novin obsáhlá „exkluzivní“interview s Joachimem von Ribbentropem, ale publikovala je tehdy periodika spojenců? Ať už ano, či ne, zdá se, že taktika zůstat s ruským vedením v kontaktu, často si o všem a o ničem dlouze povídat po telefonu a snažit se zabránit takzvané „eskalaci“, ať už se jí míní cokoliv, hraje do ruky ruskému vedení a jeho domácímu obecenstvu, přesvědčenému, že tato válka je správná, nevyhnutelná a je třeba ji vést až do vítězného konce, nehledě na množství obětí.
Tato válka mimochodem začala vzrušeným defilé západních politiků v různých interiérech ruského prezidenta, ať už osobně, v žánru videokonferencí, nebo po telefonu.
Lavrov je součástí této hry. Ruské obyvatelstvo rychle pochopilo, že se jeho země, ohrožovaná arogancí Západu, do značné míry již rozloženého homosexualitou a slabošskou, pokryteckou demokracií, dostává do středu světového dění, aby ukázala, zač je toho loket, vzpurné Ukrajině, prodejné oběti CIA a kolektivního Západu, která se odmítá po dobrém vrátit ke svým – ruským – kořenům. Ruské vedení jeho nepřátelé donutili k jediné možné reakci: speciální, později vojenské operaci, jejímž cílem je denacifikace režimu, v jehož čele stojí Žid, což v celé záležitosti hraje ale roli zcela zanedbatelnou a může být prezentováno jako ideologický paradox jen v neinteligentní televizní relaci.
Geniální ospravedlnění zločinů Lavrov hraje antisemitskou kartu s cynickým pragmatismem a jen proto, že byl dotázán. Židy pasoval na nacisty takříkajíc na požádání. Označovat Ukrajince odmítající být součástí Ruska za nacisty je samo o sobě geniální ospravedlnění zločinů a zvěrstev, která ruská armáda už třetí měsíc na Ukrajině ve dne v noci provádí. Vyvolává totiž podprahový dojem, že jde o dovětek ke druhé světové, totiž Velké vlastenecké válce, kdy se také bojovalo proti nacismu. Zároveň se tím odvrací pozornost od do očí bijící analogie: tak jako nyní ruská armáda se na ukrajinském území naposledy choval wehrmacht a Waffen-SS. Samozřejmě to zůstalo uchováno v kolektivní paměti a v některých řídkých případech i ve vzpomínkách konkrétních jednotlivců. Stařičká obyvatelka Mariupolu, která si pamatuje 40. léta, považuje dokonce chování tehdejších okupantů za méně nelidské než činy jejich ruských dědiců. Paradoxně největším typologickým rozdílem obou invazí je fakt, že tentokrát jsou terčem ničení „jen“Ukrajinci a jejich infrastruktura, nikoliv Židé.
Proti nařčení z postupu analogického tomu nacistickému našla ruská propaganda účinnou zbraň: postavila se terminologicky coby okupant už od prvního útoku do role osvobozeneckého boje. Ruská armáda se snaží osvobodit Ukrajinu, denacifikovat a demilitarizovat ji, aby tam mohla zavést režim ruského míru a věčného bratrství Rusů s Ukrajinci. Pokud někteří nacisté, rozuměj Ukrajinci, kteří tomu stojí v cestě, jsou zároveň Židé, pak nezbývá než logicky konstatovat, že to jsou židovští nacisté. Něco jako Hitler, jak (by) řekl Sergej Lavrov.
Bojuje se tu prý o samu existenci ruského národa a jeho nespecifikované hodnoty a národní kódy, jak rád zdůrazňuje Putin
Autor se dlouhodobě zabývá dějinami i současností ruské kultury, působí také jako kurátor výstav