Mají psí plemena svou náturu?
Člověk a pes tvoří nerozlučnou dvojici déle než deset tisíc let. Podle některých badatelů začali žít vlčí předci psů s lidmi dokonce už před třiceti tisíciletími. Po většinu této doby se psi vzhledem příliš nelišili od vlků. Před dvěma tisíci roků začal člověk psy šlechtit tak, aby v nich měl zdatnější pomocníky při lovu, pastvě dobytka nebo při hlídání sídel a majetku. A teprve před dvěma staletími si začali chovatelé psů zakládat na vzhledu zvířat. Ve viktoriánské Anglii tak vyšlechtili první moderní psí plemena. Dnes se jich ve světě chová kolem tří set šedesáti. Osmdesát procent z miliardové populace psů na naší planetě ale tvoří voříšci nejasného původu.
Šlechtěním dosáhl člověk u psů dramatických rozdílů ve vzhledu. Německá doga může dorůstat výšky přes metr, zatímco čivava bývá vysoká kolem dvaceti centimetrů. Nikdo si nesplete jezevčíka s buldokem nebo pudla s chrtem. Vedle charakteristického vzhledu se čistokrevným zástupcům jednotlivých plemen přisuzují také typické vlastnosti a chování.
Například labradorští retrívři se těší pověsti přátelských a společenských zvířat, kdežto pitbulům se připisuje silný sklon k agresivitě. Že to není tak jednoduché, dokazují případy retrívrů s jasně prokázanou dědičnou agresivitou.
Pochybná dědičnost
Tým amerických genetiků vedený Elinor Karlssonovou z University of Massachusetts prověřil dědičnost chování psů různých plemen. Využili k tomu informace o psech více než osmnácti tisíc majitelů a data o genomech dvou tisíc psů různého původu. Z výsledků jejich bádání zveřejněných vědeckým týdeníkem Science vyplývá, že z příslušnosti k plemeni se nedá usuzovat na chování jednotlivých psů. Badatelé narazili při hledání typického chování psů jednotlivých plemen na velké potíže.
„Nepozorovali jsme velké rozdíly ve sledovaném chování mezi jednotlivými plemeny. Zato jsme byli svědky velkých rozdílů mezi psy náležejícími ke stejnému plemeni. Existuje docela velká pravděpodobnost, že najdete psa, který svým chováním neodpovídá tomu, co u tohoto plemene považujeme za obvyklé,“vysvětluje Elinor Karlssonová.
U některých plemen se vyskytují určité typy chování přece jen častěji než u jiných. Například sklony k častému štěkání jsou běžněji patrné u bíglů. Retrívři a pitbulové zase mají vyšší tendenci tolerovat neznámé osoby.
Do chování některých psů se promítá účel, pro jaký byli po tisíciletí využíváni. Například pastevečtí psi se obecně jeví jako poslušnější.
To, že se některé typy chování projevují u určitých psích plemen častěji, ještě nemusí znamenat, že zvířata mají tyto vlastnosti zakotveny v DNA. Lidé si pořizují psy s jasnou představou, k čemu je budou cvičit a využívat. Už malé štěně tak bývá svým majitelem vedeno určitým směrem.
Elinor Karlssonová a spol. stanovili prostřednictvím analýzy
DNA podíly jednotlivých rodičovských plemen u kříženců.Výsledek porovnali s jejich chováním.
Výzkum amerických genetiků zpochybnil představy o tom, že se psi různých plemen vyznačují typickým chováním. Psi byli šlechtěni především na vzhled. Povahou se liší jen málo.
Vliv byl jen slabý
Například labradorským retrívrům se připisuje vášeň pro pobyt ve vodě a vřelý vztah k člověku. Pokud jsou tyto vlastnosti dědičné, měly by se projevovat silněji u psů, kterým koluje v žilách vyšší podíl labradorské krve. To se ale potvrdilo jen u ochoty psů pobývat ve vodě. I když se většina labradorských retrívrů chová k člověku přátelsky, v genech tuhle vlastnost zřejmě uloženou nemají. Studie týmu Elinor Karlssonové přinesla několik
Existuje velká pravděpodobnost, že najdete psa, jehož chování neodpovídá tomu, co u plemene považujeme za obvyklé
ryze praktických závěrů. Pozoruhodná je u psů například absence genetických dispozic k agresivitě, což zpochybňuje argumenty pro omezení chovu některých plemen, jež jsou vnímána jako člověku nebezpečná.
„Lidé by měli věnovat méně pozornosti tomu, co se vypráví o vlastnostech a chování jednotlivých psích plemen, a měli by se mnohem víc soustředit na vlastnosti a schopnosti konkrétního psa,“doporučuje Karlssonová.