Tři koncerty jednou ranou
V sobotu se v Anežském klášteře odehrála jedna z nejpozoruhodnějších akcí letošního ročníku Pražského jara. Tři koncerty souborů specializovaných na starou hudbu, které kromě svého kmenového repertoáru zahrály i skladby soudobé, navíc napsané přímo pro ně.
Projekt Vize a sny je ojedinělý nejen tím, že jste mohli absolvovat tři koncerty v jediném dni (i daleko delší stopáž díla lze přežít, jak nás učí Wagner i soudobí skladatelé), ale především neopakovatelností. Jen stěží se totiž někdy podaří organizátorům najít tři soubory specializované na starou hudbu a zároveň otevřené současným skladatelům a jejich dílům.
Cink a soprán
Odpoledne otvíral The Breathtaking Collective, uskupení založené hráčem na cink Brucem Dickeym, který od roku 2014 spolupracuje se zpěvačkou Hanou Blažíkovou. Její soprán se velice hodí ke zvuku cinku, jenž ve skladbách napodobuje lidský hlas. Dickey je dlouholetým propagátorem tohoto kdysi téměř zapomenutého nástroje, soubor má v repertoáru kromě autorů 16. a 17. století i skladby napsané přímo pro něj (také je většinou nahrál). V sobotu jsme slyšeli dvě skladby Calliope Tsoupakiové a po jedné od Ivana Moodyho a Juliana Wachnera.Všichni tři oslovení skladatelé byli vyzváni, aby respektovali přístup skladatelů 16. a 17. století snažících se o splynutí lidského hlasu s nástroji.
Zatímco během prvního koncertu si někteří posluchači nemuseli všimnout, že slyší soudobé autory, druhý koncert jim to nedovolil. Vokální soubor Tiburtina Ensemble posílený o hráče na perkuse, psalterium či nyckelharpu provedl světovou premiéru skladby Michala Nejtka Trobairitz. Kompozice vzniklá na objednávku festivalu evokuje svět trubadúrek ze 12. a 13. století. Tyto ženy, často z urozených vrstev, podobně jako jejich mužské protějšky putovaly po okcitánských dvorech se svými zhudebněnými verši. Bohužel píseň Beatritz de Dia je jedinou zachovanou skladbou trubadúrek, od ostatních máme jen několik desítek textů. Od jediné dochované písně se skladatel odrazil k dílu, které velice sdělně vystihuje ambivalentnost naší situace, kdy zároveň obdivujeme starou hudbu pro její originalitu, zde navíc spjatou s exotickou okcitánštinou, a zároveň je nám zřejmá nemožnost proniknout do dobových kontextů a plně jejich sdělení pochopit.
Nejtek ve skladbě střídá originál v okcitánštině se zpěvem českých překladů a mezi zhudebněné texty vkládá interludia tvořená z nejrůznějších zvuků, například nahraných v předešlých chvílích koncertu. „Výsledek je jakousi konfrontací světů původních textů s aktuálními českými překlady, nové hudby hrané starými nástroji. Zhudebnění originálních textů určitým způsobem reflektuje hudební výrazivo doby tehdejší, hudba k českým překladům je jiná – přesto i zde jsem myslel na uchování kontinuity, respektování kódu, který by odhaloval přítomnost a smysl pradávné poetiky i v její nové kontextualizaci,“vysvětluje Michal Nejtek. Skladba Trobairitz byla nesporně vrcholem večera a zájemci si ji budou moci poslechnout v rozhlase, protože první dva koncerty se zaznamenávaly.
Závěr jen pro přítomné
Je veliká škoda, že rozhlas nenahrál též poslední koncert, který patřil souboru Collegium Marianum vedenému Janou Semerádovou. Představili repertoár čistě instrumentální, vedle skladeb Antonia Vivaldiho a Georga Philippa Telemanna zazněla ve světové premiéře kompozice Jana Ryanta Dřízala Jméno růže napsaná pro Janu Semerádovou a Elfi e fantasmi od Jiřího Gemrota, též ve světové premiéře, napsaná pro Collegium Marianum. I v tomto případě oba skladatelé soubor inspirovali k nadšenému výkonu, je proto jen škoda, že jej rozhlas nenahrával, přišli jsme tak o část dokumentu z naprosto výjimečného večera.
Největším přínosem večera nebyli ani hvězdní interpreti, ani skvělé výkony (obojího byl dostatek), ale nadšení pro hudbu a chuť objevovat nové.
Vize a sny
Breathtaking Collective, Tiburtina Ensemble, Collegium Marianum Pražské jaro 2022, Anežský klášter 14. 5.