Finlandizace? Končí díky Putinovi
Cestu Helsinek do NATO můžeme dobře pochopit
Studená válka přinášela vychytávky zeměpisného rázu. Kdo chtěl na Třeboňsku, řekněme u Českých Velenic, utéci na politický Západ, musel hranice překročit směrem na zeměpisný východ, aby se dostal do Rakouska. Podobně je to s Finskem a Švédskem i jejich zájmem o NATO.
Včera oznámili cestu do NATO, na plný politický Západ, prezident a premiérka Finska. Dnes má hlasovat parlament, kde s tím po ruské invazi na Ukrajinu souhlasí tři čtvrtiny poslanců. Co z toho plyne? NATO se bude rozšiřovat sice na východ, ale o zemi politického Západu. O zemi, jež má s Ruskem dlouhou hranici i zkušenost vzdoru. A ještě další věci.
Za prvé je ta cesta zcela otevřená ze strany Finska i NATO. I politický šéf NATO Stoltenberg řekl, že žádné překážky nevidí. Podobně mluví vlády v Evropě až na Ankaru. Turecko tvrdí, že Finsko (a Švédsko) se chová vstřícně ke Kurdům včetně organizace PKK, již Ankara považuje za teroristickou. Ale zatím to vypadá tak, že chce touto politickou kartou spíše něco uhrát než Finsku a Švédsku cestu do NATO zablokovat.
Za druhé vidíme, jak v Evropě klesá význam neutrality. Ještě v 19. století znamenala bezpečí. Za první světové války poznala formálně neutrální Belgie, zač je toho loket, když se zákopová válka odehrávala na jejím území. Když v roce 1995 Finsko a Švédsko vstoupily do EU, přísnou neutralitu také ztratily. Pak se pletly pojmy jako neutralita, finlandizace či neangažovanost ve vojenských blocích. Teď, míří-li Finsko mezi „normální“evropské země, se to zjednoduší. Díky Putinovi a ruské agresi proti Ukrajině Finsko dospělo k názoru, že pojistka členství v NATO váží víc než neutralita.
Za třetí. Už desítky let se hovoří jen o rozšíření NATO na východ. Sem spadá i rozšíření o Finsko, ale jde o zemi z tradičního politického Západu. Zkušební otázka: po jaké době? Správná odpověď zní po 40 letech. Jako dosud poslední ryze západní zemi NATO přijalo na jaře 1982 Španělsko.
Za čtvrté. Zde jsme opět u Putina a jeho umanutého strašení nacismem i fašismem. Španělsko se do NATO dostalo tak pozdě proto, že se čekalo na úmrtí diktátora Franca. Až po jeho smrti a úspěšném potlačení pokusu o puč (1981) bylo Španělsko uznáno za zralého kandidáta. To až zase někdy uslyšíte, že NATO reprezentuje západní nacismus či něco podobného.
Za páté a především. Pro Čechy je finská situace, motivace i historická zkušenost ze sousedství s Ruskem pochopitelná, ba až obdivuhodná. Finsko se roku 1939 nepodřídilo diktátu Moskvy a raději volilo válku. A i když ji prohrálo, i když ztratilo část území, i když se muselo podřídit „finlandizaci“(omezením v politice podle zájmu Moskvy), jeho vzdor byl tak tvrdý, že si uhájilo základní suverenitu a západní svobody. Stejně jako my se muselo zříci Marshallova plánu, ale na rozdíl od nás tam nikdy nevyhráli volby komunisté.
Finská společnost se řídí vlastní zkušeností a historií vlastního vzdoru vůči Moskvě. Ví, že ač to přináší riziko, ba přineslo to dokonce i válku a porážku, stojí za to ta rizika podstoupit. Respektive jim předcházet třeba tím, že nedopustí tak silnou energetickou závislost na Rusku, jakou trpí střední Evropa. Toto jsou kameny, které dláždí cestu Finska do NATO. Stojí za jisté zamyšlení.
Španělsko, které bylo přijato do NATO v roce 1982, bylo uznáno za zralého kandidáta až po smrti diktátora Franca a úspěšném potlačení pokusu o puč. To až zase někdy uslyšíte, že NATO reprezentuje západní nacismus či něco podobného.