Šťastný byl u piana
Josef Abrhám byl nejen výjimečný herec, ale také zdatný klavírista. Jakmile k nástroji usedl, byl schopen zahrát snad cokoli
Nikdo nepochybuje o tom, že Josef Abrhám byl muž inteligentní, slušný a opravdový, herec přemýšlivý a hravý, který vždy upoutal zjevem i nepodbízivým humorem. Že uměl se spoluhráči improvizovat a nad „suchým“textem rozvíjet další člověčí nuance – a bylo zjevné, že takové hraní ho baví. Proto se tak dobře uplatnil v Činoherním klubu, divadle, které autorské hraní umožňovalo a volbou témat, režisérů i herců inspirovalo.
Nebyl z těch, kdo se snadno svěřují se svými pocity nebo snad soukromými starostmi. Neuspěli u něj ani u jeho neméně oblíbené ženy Liby, jak ji s láskou jmenoval, lovci bulvárních senzací, na veřejnosti se skrýval za černé brýle a kšiltovku do čela, jen málokdy se v rozhovoru „otevřel“.
O to vzácnější byly okamžiky, kdy vyprávěl o tom, co miluje, o čem přemýšlí, co považuje za podstatné a co jej znepokojuje. Pokud však k někomu pojal důvěru, vždycky jako by ožil a pak slovy a úvahami nešetřil.
Nemůžu za to, co umím Navzdory bezvýhradné popularitě, jíž se těšil, a úspěchům, které zažíval s každým hereckým úkolem v divadle, ve filmu nebo v televizi, nepřeceňoval herectví coby své životní poslání.
Před časem, to ještě nebyl nemocný, ale dospěl už do věku, kdy člověk chtě nechtě bilancuje, přišel překvapivě s tím, že si vlastně svého hereckého údělu tak docela nepovažuje. „Přišel jsem k tomu úspěchu jako slepý k houslím,“ pravil doslova. „Nemůžu za to, jaký jsem se narodil, jak vypadám, co umím asi bez vlastního přičinění a že se to lidem líbí,“vypočítával skepticky. Myslel si, že jeho úspěch je příliš snadný, a že kdyby se v životě věnoval podstatnějším posláním, byl by světu užitečnější. Což vděční Josefovi diváci rozhodně odmítnou. Je to ale příklad jeho pokory, nepochybně by hrdost nad svým uměním a výkony jistě mohl pociťovat.
Tento postoj si Josef Abrhám nepochybně přinesl z rodinné výchovy v evangelickém prostředí – například jeho dědeček byl evangelickým farářem a vnuk se vždy k duchovnímu rozměru lidské existence hlásil. Dokonce jednou prohlásil, že o možnosti stát se knězem vážně přemýšlel. Uvažování o dobru a zlu se neslo celým hercovým životem.
Pokud jde o morálku, nevím o nikom, kdo by o Abrhámovi mohl říct, že někdy nestál na správné straně nebo že by se stýkal s lidmi, jichž si nevážil, natož aby jim svým uměním sloužil.
Dobré obsazení je jako jazzband
Když přišla řeč na divadlo, spíš než o sobě se rozpovídal o hercích, s nimiž na jevišti excelovali, a o režisérovi, který jim to umožnil. Zastával názor, že dobré herecké obsazení je jako skvělý jazzband – společně všichni muzikanti hrají báječně, ladí jim to unisono, jednohlasně, ale pak se jeden po druhém projevují coby sólisté, rozvíjejí ten základní souzvuk, improvizují, nacházejí nové prvky, které s tou původní melodií zdánlivě nesouvisejí, ale povyšují ji do nových poloh…
Vlastně s tím jeho oblíbeným přirovnáním souvisí, že Josef Abrhám miloval hru na piano. Vědí to jeho kolegové, kteří vzpomínají na chvíle po premiéře, kdy už napětí povolilo a všichni se shlukli okolo klavíru a Pepa hrál a hrál, své milované standardy, ale i písně na přání – byl schopen zahrát snad všechno. A s chutí o všech melodiích při tom neúnavně třeba i hodiny vyprávěl příslušné legendy. Protože se nejen uměl efektně nořit do kláves, ale o autorech, interpretech a okolnostech „života“skladeb věděl nekonečně mnoho zajímavostí.
Vzpomínám si na večer po premiéře Josefa Abrháma mladšího, který pozoruhodným způsobem a za účasti svých rodičů natočil dokument o pozdních snahách vzkřísit herecké a životní ambice Pavla Landovského. Ohlas filmu byl příznivý, účastníci včetně protagonisty výborně naladění a Josef Abrhám, hrdý otec režiséra, v mimořádné kondici. Sedl v žižkovském kině k pianu a hrál a povídal snad čtyři hodiny. V těchto okamžicích byl viditelně šťastný.
V okamžiku smrti Josefa Abrháma si asi mnozí z přátel pomyslí, že se završil jeden kvalitní osud. Ne vždy lehký, na konec vlastně velmi těžký, uvážíme-li, že už těžce nemocný musel ještě prožít odchod milované ženy, jež nejenže sdílela jeho herecké úspěchy jako častá partnerka v rolích, ale jež ho zkušeně, nepozorovaně a žensky laskavě vedla mnoho let různými životními peripetiemi. Útěchou těm, kteří je oba měli rádi, je množství roztomilých, vtipných a herecky virtuózních postav, jež si v jejich podání můžeme kdykoli připomenout.