Zajímá mě svoboda interpretace
LN Řekl jste, že herci a faráři mají podobný úděl: komunikovat s lidmi.
Myslím, že ano. Herci i faráři mají možnost oslovovat lidi na jevišti nebo v kostele prostřednictvím velkých témat o dobru a zlu. Ta dobří autoři – Shakespeare nebo třeba Čechov a také právě Bible – nabízejí. Tak mohou herci i faráři hledat a nacházet, co je zajímá, co považují ze svého pohledu za důležité. Tato možnost a jistá svoboda interpretace jsou to, co mě na herectví – a také u dobrého faráře – zajímá nejvíc.
LN Připomněl jste, že herectví je odkázané na kvalitu předlohy...
Samozřejmě. Jsou předlohy různé – velká světová divadelní literatura, ale také detektivky, bulvární komedie, operety, televizní seriály... Měl jsem možnost v minulosti všechny tyto „herecké polohy“vyzkoušet – s různými výsledky samozřejmě.
Vždycky říkám, že Hamlet se má hrát každé tři roky nebo aspoň jednou za pět let, aby bylo vidět, jak se ten dnešní kluk s ním vyrovná. Jak ho dnes vidí, co si z něj, z té obrovské Shakespearovy nabídky vezme. V každé době byl Hamlet aktuální jinak. Ve dvacátých letech ho hrál Miloš Nedbal, pak třeba Radovan Lukavský, samozřejmě Laurence Olivier. Nejde o to dozvědět se děj, ten každý zná pozpátku, ale jde o aktuální interpretaci těchto velkých a věčných myšlenek.
LN Vy sám si ale v každé postavě, kterou přijmete, najdete cosi „lidského“, čím ji prohloubíte.
Ano, to děláme všichni a třeba i na špičkové úrovni, že si interpret najde „svoje“řešení, „svůj“výklad a má s tím – ve filmu třeba i světový – úspěch. Ale pro mne osobně je rozhodující, jestli mě baví se na takového herce dívat...
Může se třeba i rozkrájet, a je mi to jedno. A naopak vidím někoho – a racionálně ani nevím proč –, kdo mě bere, a nespustím z něj oči... Ten člověk má dar, který vás v žádné škole nenaučí.
LN To je také věc vašeho nebo mého individuálního vkusu, ale třeba diváci mohou mít opačný názor. Daří se vám nacházet ty mimotextové lahůdky třeba i v seriálu?
Občas to jde. Aspoň já se pokouším to hledat – bez ohledu na žánr – všude. A třeba právě i v seriálu je najednou sekvence, kdy v rámci určité „banální“situace najdete místo jako z Čechova. Taková místa hledám a žiju z nich.
LN Posluchači si mohou mimo jiné pustit audioknihu Kouzelný příběh, jež zpracovává adventní téma. Myslíte, že lidi stále oslovuje?
Já bych si to strašně přál. Mě zaujalo už proto, že mi vůbec není cizí. Jsem konfirmovaný v Uherském Hradišti doktorem Slámou v evangelické církvi, dědeček Jozef Hollý byl evangelický farář a já vším, co s tím souvisí, skutečně po celé dětství procházel. Je to podle mě něco, k čemu je potřeba se vracet, co je důležité – zjednodušeně řečeno – je to zase o dobru a o zlu. Nakonec, i když si vezmete Desatero, ať je zesměšňované jakkoli, stále představuje základ zásadního životního postoje, způsobu života. V každé rodině pochopitelně byla výchova jiná, i v jednotlivých církvích nebo ve školách. Já sám jsem zažil dobu, kdy náboženství bylo nežádoucí, zakazované. Dneska sice dovolené je, ale nevím, do jaké míry to mládež zajímá a vnímá.
LN Jde o to, jakým způsobem se například biblické příběhy k dětem dostanou...
V některých zemích, kde tradice nebyly poznamenané politickým režimem jako u nás, třeba zrovna v Norsku, odkud pochází autor té knihy, tradice pořád žijí a navazují. Tady u nás se to zastavilo, přibrzdilo a atrakcí, které nás dnes obklopují, efektních lákadel pro mladé je, myslím, příliš. Možná, že ty děti, které se jeví cynicky a příliš věcně, takové ani nejsou, jen je móda nutí se tak projevovat. A obávám se, že je velmi těžké tohle vyvažovat nějakou v podstatě neatraktivní protiváhou jakéhosi dobra. Cynismus je snadnější. Ale říct někomu, že ho mám rád, opravdu tu upřímnost obhájit, to je trapárna, za to se spíš stydí. Já je nezatracuju, myslím, že jsou to v zásadě normální a třeba i skvělí lidé, ale jako by považovali za zbytečné život kolem vyvažovat čímsi nezáživným.
V rozhovoru pro Lidové noviny, který vyšel v roce 2008, hovořil Josef Abrhám o svých evangelických kořenech, hereckém daru i o tom, proč by se měl Hamlet hrát každé tři roky, i když děj už zná každý téměř nazpaměť.
LN Dá se s tím něco dělat?
Záleží hodně na rodinách, čím děti od dětství projdou a k čemu je rodiče vedou, potom na státu a společnosti, která by měla podporovat určitou vážnost „morálního života“, a to se, myslím, moc neděje. Svoboda všechno nějak zpochybnila, každý si může vybrat, co chce, ale spíš převládají právě ta lákadla, efekty, jednoduché věci. Možná jsem naivní, ale myslím si, že ona pohádka o dobru a zlu má být přítomna ve všem. Všechny kvalitní a velké věci v dramatice i v literatuře vždycky vlastně byly právě o dobru a o zlu.