Skutečná neutralita neexistuje
Češi sní o neutralitě švýcarského střihu. Ta už je ale v Evropě „out“
Generálmajor Patrick Gauchat je zkušeným veteránem mnoha misí. Švýcarský velitel je navyklý nebezpečí a kromě vojenských dovedností má i hluboké diplomatické schopnosti. Musí – jeho země je sice neutrální, on sám má ale za sebou třeba velení jednotkám mise KFOR v Kosovu. Tedy mise Severoatlantické aliance (NATO), které Švýcarsko není členem.
Švýcaři teď mají v Kosovu celkem 187 vojáků a patří tak mezi nejpočetněji zastoupené země na misi. Pro srovnání, Česko, které je členem NATO i EU, tam má pouhých osm lidí. A Kosovo není jediný příklad: vojáci této alpské země se s vojáky NATO podílejí na výcviku v kyberbezpečnosti v Estonsku a své kolegy učí, i jak se pohybovat v horách. V létě i v zimě.
Mezi Čechy podpora oběma organizacím – NATO i EU – v posledních týdnech výrazně vzrostla. Důvodem jsou zřejmě obavy, které vyvolal ruský útok na Ukrajinu. V takové situaci chtějí lidé být součástí většího celku, od něhož očekávají ochranu. Jenže poněkud překvapivě zároveň většina Čechů souhlasí s tím, že by pro Česko byla do budoucna výhodná právě neutralita. Podvědomě si ji zřejmě spojují s možností rozhodovat sám za sebe a nenechat se vtáhnout do nebezpečných situací: například rusko-ukrajinské války. Podle dubnového průzkumu STEM preferuje neutralitu 51 procent Čechů a Češek.
Finlandizace
Nejen úvodní Gauchatův příklad ukazuje, jak zavádějící tyto představy o neutralitě na evropské půdě vlastně jsou.
V Evropě se za neutrální po desítky let prohlašuje kromě Švýcarska i Irsko, Švédsko, Finsko a Rakousko. Klidně teď můžeme nechat stranou, že se v kontextu války Švédové a Finové neutrality dobrovolně vzdali a podávají přihlášku do NATO. Při bližším pohledu totiž zjistíme, že každá zmíněná země si neutrální status vykládala už dlouho po svém, mnohokrát ho porušila a v dnešním propojeném světě na něj do značné míry potichu rezignovala.
Neutralita Rakouska a Finska je kapitola sama pro sebe. Po druhé světové válce si ji de facto vynutil Sovětský svaz. Byla to jeho podmínka, aby vůbec toleroval existenci těchto zemí na hranici svého bloku.
Zajímavý je osud Finska. To bylo napadeno Sovětským svazem na začátku druhé světové války na podzim roku 1939. Konflikt trval do března 1940 a Finové v něm hrdinně uhájili většinu svého území. O dva roky později podpořili hitlerovské Německo při napadení Sovětského svazu. Když se ale karta obrátila a Německo začalo ustupovat, Finové zase přešli na stranu Sovětů. Po válce ze všeho vyklouzli tím, že se zavázali Sovětskému svazu k vojenské neutralitě a zároveň v zahraničněpolitických otázkách poslouchali Moskvu. Pojmem „finlandizace“se dodnes rozumí částečná neutralita malé země, o níž spolurozhoduje silnější soused.
Kolaborace se silnějším
Všechny zmíněné evropské země neutralitu postupně opouštěly, a to už dlouho před válkou na Ukrajině – jednoduše se jim nevyplácela. Irsko, Švédsko, Finsko i Rakousko jsou dnes členy Evropské unie, a ačkoliv nejsou přímo součástí spojenectví, tak úzce spolupracují i s NATO. Třeba v roce 2015 se cvičení Arctic Challenge zúčastnili Švédové i Finové. A Švýcaři? Ti poslali 60 příslušníků letectva a osm stíhaček F/A-18.
Míru integrace Švýcarska do struktur EU a NATO ukazuje také fakt, že švýcarská vláda aktivně hledá vojáky, kteří by bojovali v jednotkách pod velením Unie nebo NATO.
A jednotnost (když ne spojenectví) Švýcarska a EU se jasně ukázala i za války na Ukrajině. Při zavádění protiruských sankcí „neutrální“Švýcaři přiznaně kopírují sankční opatření evropské sedmadvacítky. V důsledku už Bern zablokoval majetek potrestaných Rusů v hodnotě stovek miliard korun. S tím, jak jsou geopolitické karty rozložené dnes, si totiž Švýcaři nemůžou dovolit opakovat blamáž z druhé světové války: tehdy pod rouškou neutrality čile obchodovali s hitlerovským Německem, a dokonce pomáhali financovat jeho vojenskou agresi.
Má tedy Česko usilovat o neutralitu? Osudy Švýcarska, Finska a dalších zemí ukazují, že skutečná neutralita neexistuje. V době války se proměňuje ve větší či menší kolaboraci se silnější stranou, která je připravena malý „neutrální“stát kdykoli pohltit.
RADEK MOTZKE analytik projektu České zájmy v EU
Bez silných spojenců
Dobrý příklad ostatně nabízí i česká, potažmo československá minulost. Bez silných spojenců Češi opakovaně ztratili samostatnost během jediného dne. Když se Británie a Francie chovaly v předvečer druhé světové války k Československu „neutrálně“, bylo výsledkem mnichovské „o nás bez nás“. Nacistická okupace na sebe nedala dlouho čekat. A když jsme se po válce – chtě nechtě – paktovali se Sověty? Ti naši suverenitu nikdy pořádně nerespektovali a invaze vojsk Varšavské smlouvy 1968 toho byla jasným důkazem.
Nemá cenu snít o české neutralitě. Zůstaneme-li sami, budou ji agresoři respektovat jen tak dlouho, jak se jim to bude hodit. Pojďme raději být sebevědomými členy EU a NATO, díky jejichž síle dokážeme „neutralizovat“naše nepřátele.
Při zavádění protiruských sankcí „neutrální“Švýcaři přiznaně kopírují sankční opatření evropské sedmadvacítky