Jak jsme oddálili svůj Green Deal

Celý svět po druhé světové válce hledal cestu, jak využít nový obor – jadernou energetiku. Vznikala řada projektů, jejichž jediným společným rysem byla pouze výroba tepla s využitím jaderné reakce.

V roce 1954 byla spuštěna první demonstrační jaderná elektrárna v Obninsku, o rok později první ponorka na jaderný pohon Nautilus, v roce 1957 průmyslová tlakovodní elektrárna Shippingport. Bylo to období hledání i slepých uliček po celém rozvinutém světě.

I tehdejší Československo hledalo svou cestu, která by zajistila nejen výrobu elektřiny bez exhalací, ale i nezávislost na vnějším světě. Československo mělo vlastní uran a tak bylo rozhodnuto projektovat elektrárnu, která bude využívat přírodní uran a nebude závislá na drahé obohacovací práci. Byl zvolen reaktor moderovaný těžkou vodou a chlazený CO2. Projekt byl zpracován v Energoprojektu Praha za konzultace expertů z tehdejšího Sovětského svazu a veškerá zařízení dodal československý průmysl.

Už při spouštění se ukázalo, že těžká voda + CO2 není dobrá kombinace. K tomu potřeba výměny palivových souborů za provozu, reaktor pracoval s malou zásobou reaktivity. Po dvou nehodách tedy byla elektrárna v roce 1979 odstavena a princip těžkovodního, kysličníkem uhličitým chlazeného reaktoru byl opuštěn. Země se přeorientovala na „tlakovodní program“.

Role elektrárny A-1 byla přesto nezanedbatelná. Československo získalo první provozní zkušenosti, průmysl si osvojil výrobu komponent, projektanti byli připraveni na nové úkoly v tlakovodním programu. V Československu vyrostl silný jaderně-energetický průmysl, schopný konkurovat velmocem. Československo mělo ambiciózní plány vyřešit problémy s exhalacemi a ukončit spalování uhlí, které mohlo být ušetřeno pro chemický průmysl.

V roce 1970 bylo rozhodnuto vybudovat v Československu dvě jaderné elektrárny, každou se čtyřmi reaktory VVER 440 (projekt V 230), a to jednak v lokalitě slovenských Jaslovských Bohunic (vedle první čs. jaderné elektrárny), jednak v Dukovanech.

Jaderná elektrárna V-1 (dva bloky) se začala uvádět do provozu v roce 1978. Již v první fázi stavby V-1 došlo k pozastavení stavby dvou bloků V-2 v Jaslovských Bohunicích a všech bloků v Dukovanech a nahrazení projektu V 230 modernějšími VVER 440 (V 213). To si sice vyžádalo časový odklad, ale významně to přispělo k bezpečnosti elektráren.

Vzhledem ke zdražování uhlí bylo ještě koncem 70. let rozhodnuto o rozšíření čs. jaderného programu. Schválena tak byla stavba dvou dalších jaderných elektráren: v Mochovcích (4x VVER 440 v 213) a v Temelíně (4x VVER 1000). Pro tento program vyrostl u nás silný jaderný průmysl a Československo po elektrárně V-1 vyrábělo v podstatě veškeré komponenty.

Těžká rána našemu jádru

V 80. letech bylo v Československu spuštěno sedm jaderných bloků (další tři v Jaslovských Bohunicích a čtyři v Dukovanech) a začala výstavba dalších osmi (čtyři v Mochovcích a čtyři v Temelíně). Počítalo se s tím, že elektrárna v Mochovcích bude kompletně spuštěna do roku 1990 a v Temelíně do roku 1995. Jaderná energie si v porovnání s jinými zdroji vedla po ekonomické stránce stále lépe, a tak byl v té době československý jaderný program znovu a naposledy rozšířen.

Jako další lokality pro stavbu elektráren byly vybrány Blahutovice (2x VVER 1000) v ostravském regionu, východočeský Tetov (2x VVER 1000) a východoslovenské Kecerovce (2x VVER1000). S uvedením těchto elektráren do provozu se počítalo kolem roku 2000. Celkový instalovaný výkon v jaderných elektrárnách se tak koncem tisíciletí měl přiblížit hodnotě 16 000 MW, což bylo plánováno jako konečný a uspokojivý stav. Každý kraj kromě Severočeského, kde nebyl velký energetický zdroj potřeba, by po konečné realizaci tohoto programu měl stabilní energetický zdroj a energetická koncepce státu by tak byla vyřešena na několik desetiletí dopředu.

Po roce 1990 byl jaderný program jednou z prvních věcí, do které vláda zasáhla. Bylo rozhodnuto přerušit plánovací práce na budoucích jaderných elektrárnách a zastavit výstavbu 3. a 4. bloku v Mochovcích a Temelíně. Rok 1990 tak paradoxně způsobil těžkou ránu československému jadernému programu, který sliboval státu prosperitu a rapidní zlepšení životního prostředí. Česko i Slovensko by také měly vyřešenu svoji energetickou koncepci nejméně do roku 2050, byly by jedním z nejmenších producentů CO2 na obyvatele ze států EU a mohli jsme mít zrealizovaný svůj Green Deal.

Zpochybňování jaderné energetiky způsobilo poměrně značné průtahy i ve výstavbě prvních dvou bloků Temelína. Došlo k drahému odsíření velkých tepelných elektráren namísto jejich uzavření. Dnes český a slovenský jaderný průmysl nemá práci a politici malověrně hodlají stavbu nových bloků zadat zahraničním firmám – korejským, francouzským, americkým…