Nejvíc vždy umírají… civilové
Války v 18. století zahubily asi šest, v 19. století zhruba deset a od roku 1914 do roku 1987 téměř 86 milionů lidí
Na papíře je válka soubojem organizovaných a jasně definovaných skupin bojovníků, jejichž cílem je zabíjet ozbrojené příslušníky nepřítele. V tomto ideálním stavu spravedlivé války obě strany deklarují, že civilisté pro ně nejsou přípustnými cíli, a tedy se snaží je válečnými operacemi nezasáhnout. Odvolávají se mj. i na pravidlo proporcionality, podle něhož by útoky na vojenské cíle neměly způsobovat civilní ztráty nepřiměřené vojenským ziskům. Jakmile „to“ale začne, bojiště se zahalí proslulou mlhou a pod jejím pláštíkem nezřídka vypukne nekontrolovatelné násilí právě proti těm nejbezbrannějším.
Vidíme to ostatně v přímém přenosu na Ukrajině, kde se prvky postmoderního konfliktu 21. století, jako jsou kyberútoky a masivní využití dronů, prolínají se „starou“válkou využívající dělostřelectvo, tanky a pěchotu. Mimořádnou roli hraje i civilní obyvatelstvo, bez jejíhož masivního zapojení by ukrajinské síly nemohly tak dlouho a úspěšně vzdorovat ruské agresi. Podobně například i severní Vietnam mobilizoval a militarizoval celou svou společnost a proměnil ji v efektivní válečný stroj, jenž nakonec odolal i americké armádě. Odvrácenou stranou a vysokou cenou za tuto pomoc ovšem je, že se civilní obyvatelstvo samo stává cílem vojenských operací, okupačního teroru a násilného přesidlování.
Civilisté se podobně jako v předchozích konfliktech 20. století ještě více posunují do epicenter konfliktů a ve válečných statistikách mrtvých a zraněných obsazují přední příčky. Jaký ale je poměr ztrát mezi civilisty a vojáky v historické perspektivě? A dá se to vůbec zjistit?
Tisíc let válek za tři století
Evidence obětí válek má v moderní éře dlouhou historii. Jak dodávají politologové Nicholas P. Jewell, Michael Spagat a Britta L. Jewellová, motivace a cíle jednotlivých projektů evidence obětí se liší. Některé mají potřebu statisticky kvantifikovat rozsah lidských ztrát v konkrétním konfliktu, jiné se s pomocí dat snaží odhalit příčiny, proč k němu vůbec došlo. Další se zase pokoušejí sběrem a publikací dat zabránit budoucím válkám tím, že zvýší informovanost, a tedy i angažovanost veřejnosti s cílem posílit celospolečenské vědomí o hodnotě a nenahraditelnosti každého jednoho lidského života.
Data o civilních ztrátách se také využívají k analýze ekonomických dopadů válek, slouží jako důkazy pro soudní spory a obvinění z válečných zločinů či pomáhají rekonstruovat a předávat v rodinách, komunitách a národech paměť o svých zemřelých. Počítání, přičítání a odečítání „vašich–našich mrtvých“ale slouží i méně vznešeným politickým a ideologickým cílům...
V roce 1989 se psycholog a výzkumník v oboru mírových studií William Eckhardt pokusil kvantifikovat válečné konflikty uplynulých tří staletí. V letech 1700–1987 se podle něj na Zemi vedlo 471 válek, jež trvaly celkem 1 145 let, což v průměru vycházelo na 2,4 roku na jednu válku. Dohromady se tedy válčilo v jednom století 400 let. Postupně se zvyšovala nejen četnost válek (4,4x), ale i jejich délka (asi 3x), stejně jako počet potenciálních stran konfliktů. Nejvíce však vzrostl počet válečných obětí, a to celkem 13,5x. Což znamenalo čtyřikrát víc, než byl celkový nárůst počtu obyvatel.
Miliony mrtvých
Podle Eckhardta války v 18. století zahubily asi šest, v 19. století zhruba deset a ve 20. století od roku 1914 do roku 1987 téměř 86 milionů lidí, dohromady tedy přibližně 101,5 milionu. Nicméně častěji než samotná bojová vřava vojáky i civilisty kosily hlad a nemoci jako například „válečný mor“, tyfus. Ve 20. století počty mrtvých výrazně narostly především kvůli první a druhé světové válce. U té první se odhady počtu mrtvých vojáků (ať již v důsledku vojenských operací, následných zranění nebo nemocí) vzhledem k nejednotným či chybějícím statistikám liší a pohybují se od 8,5 až k 9,7 milionu mrtvých. Podobné je to i s počtem civilních obětí, od 10 až k 13 milionům, přičemž záleží také na tom, zda se započítávají oběti pandemie španělské chřipky.
I v případě obětí druhé světové války, 19,7 milionu vojáků a 17,4 milionu civilních obyvatel, zůstává řada otazníků nad čísly především ze sovětské nebo čínské fronty. Sporným také je, zda do válečných statistik započítávat například bengálský hladomor z roku 1943, jenž si vyžádal až 3 miliony obětí. U obou konfliktů nebyl rozdíl mezi výší civilních a vojenských ztrát nijak výrazný; to se ale
KRESBA LELA GEISLEROVÁ ve druhé polovině 20. století začalo měnit. Jak dodává ekonomka a odbornice na vojenské rozpočty Ruth Sivardová, civilisté se stále častěji stávali hlavními oběťmi válek. Zatímco ještě v první polovině 20. století představovali 50 % všech úmrtí souvisejících s válkami, v osmdesátých letech to již bylo kolem 70 %. U jednoho z prvních a také jednoho z nejkrvavějších „horkých“konfliktů studené války, korejské války (1950–1953), se podíl civilních ztrát vyšplhal na ohromujících 74 % z celkových 2,2 milionu obětí.
Padesátiletý řidič Tomáš, kterého rozstříleli vojáci Ruské federace, je zatím první českou obětí ruské invaze na Ukrajinu. Jeho smrt je svým způsobem symbolická: v posledním století hubí války v posledku víc civilistů než vojáků. A tento poměr se stále zhoršuje. v korejské válce (1950–1953), jednom z nejkrvavějších konfliktů studené války, se podíl civilních ztrát vyšplhal na ohromujících 74 % z celkových 2,2 milionu obětí
Na konci dějin
Politolog a komentátor Francis Fukuyama ztotožnil konec studené války se samotným „koncem dějin“a triumfem volnotržního kapitalismu a liberální západní demokracie. Jak dodává editor Encyclopedia Britannica se zaměřením na historii Michael Ray, v souladu s touto tezí se mělo lidstvo po skončení „krátkého“dvacátého století (1914–1989) proměnit v globalizovanou postkonfliktní společnost směřující ke kolektivnímu míru a prosperitě. Pokud by ovšem bylo nutné k ochraně tohoto nového světového pořádku použít násilí, mělo se tak stát s využitím nejmodernějších „chytrých“zbraní, jež měly učinit válku humánnější – rychle a precizně neutralizovat válečníky a snížit či eliminovat ztráty na životech civilního obyvatelstva. V lepším případě to bylo zbožné přání, v horším mýtus podporovaný mediálním pokrytím a následným obrazem té které války.
Představa „humánní války“vzala za své již během americké invaze v Perském zálivu (1990–1991), jež si podle odborníků vyžádala až 232 541 obětí. Šokující je v tomto počtu vysoký, téměř 88procentní podíl civilních ztrát. Jak dodává historik Jay D. Aronson, američtí politici a velitelé, vyškolení vietnamským neúspěchem, byli přesvědčeni, že vojenské vítězství závisí i na neutralizaci veřejnosti. Ta neměla pod eventuálním dojmem drastických vizuálních svědectví o civilních ztrátách dostat možnost, aby požadovala předčasné ukončení intenzivních válečných kampaní. Civilní oběti na irácké straně tak musely přestat existovat. Jak prohlásil generál H. Norman Schwarzkopf během války v roce 1991: „Nemám absolutně žádnou představu o tom, jaké jsou irácké ztráty... Pokud k tomu mám co říct, tak se nikdy nebudeme zabývat počítáním mrtvých.“
Jak popsal novinář Phillip Knightley v knize The First Casualty (2004), místo podrobností o lidských obětech americká armáda veřejnost zásobovala technickými a vizuálními informacemi o přesnosti nových zbraňových systémů a bojových strojů i seznamy konkrétních zasažených cílů. Jenže, jak Aronson dodává, ve skutečnosti naváděné chytré bomby představovaly pouze 7 % všech bomb svržených v konfliktu a téměř 70 procent z 88 500 tun bomb zcela minulo svůj cíl.
V roce 1992 demografka Beth Daponteová porovnávala údaje ze sčítání lidu spolu se zprávami o mrtvých na bojišti a údaji skupin pro lidská práva o případech, kdy bomby zasáhly civilní objekty. Na základě těchto čísel odhadla, že v důsledku amerických a spojeneckých vojenských útoků zahynulo asi 13 000 iráckých civilistů a 40 000 vojáků, přičemž dalších 70 000 lidí zemřelo v důsledku zničení nemocnic a civilní infrastruktury spojené se zásobováním potravinami, vodou a elektřinou. Válka totiž zabíjí i mnoho měsíců poté, co skončí.
Válka, čistka, genocida
Jak k tomu dodává odborník na mezinárodní vztahy Adam Roberts, vysokou úmrtnost civilistů lze vysvětlit charakterem válečných kampaní, jejichž zamýšlenou součástí může být i likvidace civilního obyvatelstva. Svoji roli ovšem hrají i stav ekonomiky nebo robustnost a výkonnost civilní infrastruktury v daných státech před vypuknutím konfliktu. Dalšími „předválečnými“faktory jsou pak přirozená úmrtnost, míra chudoby nebo v rámci demografické struktury vysoký podíl kojenců a dětí, kteří jsou nejvíce ohroženi válkou vyvolanými nemocemi či podvýživou.
Kombinace vojenských nebo přímo genocidních aktivit s nedostatkem potravin či zdravotní péče způsobily, že procento mrtvých civilistů v poměru k ozbrojencům překračovalo 90procentní hodnoty například již během koloniální války Němců v Namibii (1903–1908; 98 % z 82 000 mrtvých) či později v sérii etiopských občanských konfliktů a následných hladomorů (1974–1988; 92 % z 546 000 mrtvých). Stejně tak si vysoký poměr civilních obětí vyžádala i tzv. druhá konžská válka (1998–2003), jíž se také někdy říká Velká africká válka: po svržení dlouholetého diktátora Mobutua se Kongo proměnilo v krvavé bojiště o suroviny a moc, na němž zahynuly téměř tři miliony lidí, většinou civilistů. Nejméně 300 000 obětí si vyžádaly i etnické čistky během první genocidy 21. století v Dárfúru (2003–2008).
I kvůli tomuto typu konfliktů se podle Robertse v obecném povědomí ustálila ne zcela správná představa, že v moderních válkách až 90 % obětí tvoří civilisté. I při vědomí komplikací při stanovení reálného počtu obětí je totiž procento civilních obětí u většiny konfliktů současnosti nižší. Pohybuje se od 13 % jako za jemenské občanské války (2002–2019), jež je jakousi zástupnou válkou mezi Íránem a Saúdskou Arábií (a vyžádala si 90 072 obětí), až k 28 % civilních obětí ve válce v Sýrii a proti Islámskému státu (2014–2019), kde zahynulo 179 424 lidí.
Kdo je civilista a kdo už ne
Spočítat mrtvé je nejen složité, ale může se proměnit v ostrý metodologický spor i politický konflikt. Některé metodiky se snaží zohlednit pouze násilná úmrtí, zatímco jiné zahrnují i nenásilná úmrtí, jež lze přičíst nemocím či nedostatku potravin a vody jako následkům války. Problém také často vzniká i při zdánlivě banální otázce, koho za civilistu v komplexních moderních konfliktech považovat. Patří mezi ně kupříkladu civilní dodavatelé spolupracující s armádou nebo někteří nepravidelní účastníci především občanských válek na „částečný úvazek“?
Kontroverze vznikají také v důsledku použití různých kritérií a metodik hodnocení a sběru dat. Údaje se sbírají z tak kvalitativně rozdílných informačních a datových záznamů, jako jsou sčítání lidu, zprávy z médií či oficiální záznamy o zraněních, úmrtích či lékařských zákrocích.
Kde však jsou registrační a evidenční systémy neúplné, neexistují vůbec či byly zničeny, se využívají metody pracující se vzorky, podobně jako při epidemiologických či demografických studiích. Problémem podle autorů knihy Counting Civilian Casualties. An Introduction to Recording and Estimating Nonmilitary Deaths in Conflict (2013) Jaye D. Aronsona, Barucha Fischhoffa a Taylora B. Seybolta může být i to, že předválečné životy (a tedy i následná válečná a poválečná úmrtí jednotlivců či celých skupin) mohou zůstat před oficiálními byrokraciemi skryty, jako je tomu v případě nelegálních přistěhovalců či osob zapojených do trestné činnosti. Společnost tak některé skupiny obyvatel, například chudé, staré či migranty, prostě nemusí vůbec evidovat. Ani živé, ani mrtvé.
Politická válka o mrtvé
Počty civilních obyvatel využívají politici i jiné zainteresované strany k ovlivňování veřejného mínění. Motivací nemusí být jen bezskrupulózní kalkul, ale třeba jen přesvědčení, že rigidní evidence je kontraproduktivní a odvádí pozornost k zdánlivě neplodným debatám o číslech. Jak ale dodávají již výše zmínění Jewell, Spagat a Jewellová, šíření mytických čísel o počtu obětí války má v konečném důsledku zhoubné dopady. Statistické boje o mrtvé totiž třeba provázely i sérii válek v bývalé Jugoslávii v 90. letech 20. století. Ještě před jejich vypuknutím političtí reprezentanti jednotlivých etnik instrumentalizovali počty svých mrtvých z druhé světové války, aby svým lidem připomněli, kdo byl navzdory bratrskému intermezzu v podobě společné Jugoslávie vždy úhlavní nepřítel: pro Srby to byli „chorvatští ustašovci“, pro Chorvaty zase „srbští četnici“. Zejména po krveprolití v Bosně v první polovině 90. let následovaly dlouhé spory o to, kolik lidí vlastně zemřelo, kolik z nich byli civilisté a která národnostní a etnická skupina utrpěla největší ztráty (a tedy čí političtí reprezentanti by z toho mohli politicky nejvíce vytěžit).
Bosenští Srbové se podle Aronsona snažili vykreslit svůj národ jako oběť masových, nepřiznaných a před světovou veřejností utajovaných etnických čistek, bosňácká veřejnost zase jako fakt přijímala tvrzení, že jich během války mělo zahynout značně nadsazených 350 000.
V roce 2004 založil novinář a dokumentarista Mirsad Tokača v Sarajevu Výzkumné a dokumentační centrum s cílem vytvořit co nejúplnější databázi všech obyvatel Bosny bez ohledu na etnickou příslušnost nebo národnost, kteří byli zabiti nebo pohřešováni v letech 1991–1995 (s využitím široké škály zdrojů od médií přes vojenské či církevní záznamy až po očitá svědectví). V roce 2007 centrum oznámilo, že zdokumentovalo 97 207 případů zabitých či pohřešovaných osob, z nichž 39 684 byli civilisté. A konkrétní čísla? 83 % z nich byli Bosňáci, 10 % Srbové a 5 % Chorvaté.
Obchod s nebožtíky
Nejasnosti ohledně počtu mrtvých vojáků i civilistů panovaly i během dvou čečenských válek, které vedlo Rusko na Kavkaze v 90. letech 20. století. Podle historika Johna Dunlopa během konfliktu v letech 1994–1996 zemřelo v boji nebo na následky zranění, nemocí či nehod přibližně 7 500 ruských vojáků a 4 000 čečenských bojovníků, civilní ztráty mezi Čečenci a Rusy ovšem měly přesáhnout 35 000 lidí. Moskevská organizace na ochranu lidských práv Memorial, která dokumentovala porušování lidských práv v průběhu války, počet civilních obětí odhadla na 50 000. Žádná ze stran konfliktu však nezaznamenávala přesné počty mrtvých civilistů a jejich následnou rekonstrukci notně komplikovala neochota ruské strany poskytnout údaje o civilních nebo vojenských ztrátách svých i protivníka. Čečenští představitelé odhadovali výši celkových ztrát v první (1994–1996) a následné druhé čečenské válce (1999–2000) na 160 000 osob.
Jak k tomu hořce poznamenala novinářka Anna Politkovská ve své knize A Dirty War: A Russian Reporter in Chechnya (2001), nejprve byl počet válečných obětí vojenským tajemstvím, aby se pak stal tajemstvím obchodním: „Přísně důvěrné informace o pohřešovaných, považovaných za mrtvé, jsou dnes zcela obchodovatelným zbožím: lze je prodat, kdykoli a komukoli si přejete.“
Po svržení dlouholetého diktátora Mobutua se Kongo proměnilo v krvavé bojiště o suroviny a moc, na němž zahynuly téměř tři miliony lidí. Většinou civilistů.