Dikobraz a buvol
Dvě zcela odlišná zvířata z titulku dnešního sloupku mají – možná poněkud překvapivě – z jazykového hlediska společné minimálně dvě věci: jejich pojmenování byla spolu s mnoha dalšími v 1. polovině 19. století navržena J. S. Preslem coby oficiální české zoologické názvy a obě jsou výslovnostně pozoruhodná. U prvního z nich totiž dosavadní slovníky připouštěly buď výhradně výslovnost /ďikobras/, nebo dubletu /dykobras/, /ďikobras/. U druhého naopak žádná zvuková ani grafická varianta kodifikována není, ačkoli Presl uváděl podobu bůvol. S tou se lze v dnešním psaném úzu rovněž setkat, i když jednoznačně převažuje zápis buvol. Stejně tak je možné zaslechnout výslovnost /buvol/ i /búvol/.
Na základě dotazů v jazykové poradně dobře víme, že výslovnostní varianta /ďikobras/ obvykle všechny ty, kteří se o ní dozvědí, značně šokuje. Z etymologického hlediska by však byla zcela namístě, a proto se ji dříve lingvisté snažili prosazovat: Presl totiž slovo dikobraz přejal z ruštiny, kde je to složenina ze dvou komponentů, které lze přeložit výrazy divoký a podoba či obraz; jde tedy o označení tvora divokého vzhledu. Není však divu, že málokdo si slovanský původ a souvislost počátečního dik- se slovem divoký uvědomuje, a proto automaticky uplatňujeme pravidlo typické pro většinu přejímek, tj. že se skupina di nečte „měkce“jako /ďi/, ale s počátečním /d/. Dosud jsem zaznamenala pouze jediný případ, kdy se v češtině vyskytla spontánní výslovnost /ďikobras/,
Stážista nalezl přes 100 dokladů současné výslovnosti slova buvol, v nichž se dlouhé /ú/ vyskytlo ve více než třetině případů
bylo tomu ovšem u mluvčí s ruskými kořeny. Abychom se utvrdili, že v současnosti není udržitelné zvukovou podobu /ďikobras/ doporučovat, shromáždili jsme v rámci středoškolské studentské stáže, kterou v Ústavu pro jazyk český AV ČR od loňska vedu, téměř stovku různých dokladů z médií převážně od profesionálních mluvčích, ale i ošetřovatelů v zoo, chovatelů atd. Výsledek již nijak překvapivý nebyl, /ďikobraza/ jsme nenašli ani jednoho, a proto tato výslovnost není uvedena u hesla dikobraz ani v Internetové jazykové příručce, ani v připravovaném Akademickém slovníku současné češtiny.
Pojmenování buvol, které nalezneme již ve staré češtině (někdy rovněž ve formě buval, bubal, byvol a zřejmě i búvol), má kořeny v latině (bubalus), resp. v řečtině. Stážista nalezl přes 100 dokladů současné výslovnosti, v nichž se dlouhé /ú/ vyskytlo ve více než třetině případů. Způsobuje to podvědomý vliv citoslovce bú, avšak protože zde kvantita prokazatelně kolísá již po staletí, je tu možná souvislost i s původní latinskou délkou.
Nejsme však první, kdo si něčeho takového všiml. Pavel Eisner před více než 70 lety totiž v krátké úvaze nazvané Buvol napsal: „Má krátké -u-, když jej píšeme. To -u- se ihned zdlouží, jakmile buvola vyslovíme. Totéž -u- vzroste do délky nejnadměrnější, jakmile slovo buvol aplikujeme metaforicky: Ty bůůůůůůůvole!!! Z čehož se podává, že slovo buvol má co do své první samohlásky kvantitu trojí: psanou a tištěnou – mluvní – emfaticky metaforickou.“