Izrael čeká temná budoucnost
S kontroverzním izraelským historikem Ilanem Pappém o židovském kolonialismu, národním pocitu věčné oběti a o tom, kdy by mělo být v Izraeli dobře
narativem, který si národy samy o sobě vyprávějí. Důležité je, jak podle tohoto narativu jednají. A tam už je rozdíl mezi Izraelem a demokraciemi, jako je třeba Česká republika.
LN Jaký národní narativ si sami o sobě vypráví Palestinci? A jak podle něj jednají?
Palestinci dlouho žádný narativ nepotřebovali. Byli nuceni si ho zformovat s příchodem židovských osadníků – stejně jako se to stalo původním obyvatelům v Americe, Kanadě či Austrálii. Teprve s příchodem kolonizátorů vzniká potřeba vysvětlovat svou přítomnost – do té doby prostě žijete. Palestinský narativ je dobře zdokumentovaný v prvním článku charty Organizace pro osvobození Palestiny (PLO), kde se říká, že do doby příchodu sionismu žili Židé, Arabové a křesťané v Palestině pospolu (první článek charty zní ve skutečnosti takto: „Palestina je vlastí arabského palestinského lidu, je nedělitelnou součástí arabské vlasti a palestinský lid je nedílnou součástí arabského národa“– pozn. red.). Říká: „Neudělali jsme nic, abychom si zasloužili být nejdřív kolonizováni a poté vysídleni. Rozumíme holokaustu a všemu, co se Židům stalo v Evropě. Proč se ale tedy Německo nerozdělí na dvě části a jedna se nedá Židům? To by bylo blíže historické spravedlnosti.“
LN Ale souhlasíte doufám s tím, že je to ve své podstatě „victimhood narrative“, to znamená příběh postavený na identitě oběti, kterou všichni ostatní jenom utlačují? Jak moc je taková pozice dobrá jako východisko do budoucnosti?
Ano, je to victimhood narrative, ale je také podmíněný objektivními fakty. Palestinci nevyhnali 750 tisíc Židů. Byli to Židé, kteří vyhnali skoro milion Palestinců. Palestinci jsou uprchlíci, protože je Židé vyhnali, ne proto, že by se jim líbilo být oběťmi. Souhlasím ale s vámi, že pocit ublíženosti sám o sobě nic nevyřeší. Je tu známý poznatek psychiatrů o prodělaném traumatu – nemůžete ho vymazat, ale nesmíte mu dovolit, aby vás definovalo. Myslím ale, že řada Palestinců se nevidí jen jako oběti. Vydal jsem nedávno knihu Vize pro osvobození, kde jsem vyzpovídal 25 palestinských lídrů a intelektuálů. Ti se sice chápou jako oběti, jsou ale zároveň pevně odhodláni pokračovat ve svém osvobozovacím boji.
LN Vy tomu říkáte osvobozovací boj, Izraelci tomu říkají rakety do obytných čtvrtí. Takže doufám, že se shodneme, že objektivními fakty je podmíněn i izraelský narativ…
Zeptejte se Izraelce, jestli by radši žil ve Sderotu (izraelské město blízko Pásma Gazy, pozn. red.) pod dopadajícími raketami, nebo radši v Pásmu Gazy, kde ho bombardují stíhačky F-16. Rozdíl je v tom, že izraelský narativ je mezinárodně uznávaný, zatímco ten palestinský není – a to včetně České republiky. Procházel jsem Prahou a viděl jsem tu spoustu ukrajinských vlajek, palestinskou ale ani jednu – a přitom Izraelci dělají Palestincům úplně totéž, co Rusové na Ukrajině...
Tím neříkám, že v izraelském nebo palestinském narativu nejsou pravdivé části – proto ostatně podporuji jednostátní řešení. To by znamenalo, že obě strany by se musely vzdát některých ze svých národních aspirací, nicméně především izraelští
LN Ale ta obávaná izraelská pravice je právě teď u moci v čele s premiérem Naftalim Bennettem. A přitom žádnou apartheidizaci nevidíme – naopak, Arabové jsou ve vládě. Jak si to vysvětlujete?
Bennett totiž pořeboval ve vládě liberální sionisty i Araby, aby vytvořil optickou iluzi, že Izrael proti Palestincům nic nepodniká. Tahle iluze by se rozplynula, kdyby se zformovala opravdová pravicová koalice. Ano, na izraelské pravici máte některé velice upřímné lidi, jako je například ministr spravedlnosti Gid'on Sa'ar, který opustil Netanjahuovu stranu Likud a s dalšími vytvořil novou stranu Nová naděje – tihle lidé chtějí být v pravicové koalici, jen nechtějí, aby ji vedl Netanjahu. Tou či onou cestou se jim to nakonec povede… Nevím, jak světová veřejnost na takový Izrael zareaguje, ale jsem si naprosto jistý, že tohle je Izrael, který v horizontu pěti až šesti let uvidíme. A musím říct, že v pesimistických odhadech se bohužel zpravidla nemýlím.
LN Věříte i přesto, že Izrael má právo na svou existenci? Nebo lépe – myslíte, že do regionu přináší něco pozitivního?
Věřím, že demokratický stát mezi Jordánem a Středozemním mořem, ve kterém žijí Arabové a Židé po svém boku, by byl dobrou věcí. Už jenom proto, jak pozitivní signál by to vyslalo do zbytku arabského světa a jak ozdravný efekt by to mohlo mít. Blízký východ by se pak vrátil do situace, v níž byl před příchodem západního kolonialismu.