Výprava za holou pravdou začíná
Na začátek dvě zprávy… Dobře, nejdřív tu dobrou: česky vyšel další román Davida Grossmana Život si se mnou zahrává. A teď tu druhou, vlastně ještě lepší: v roce 2014 izraelský autor publikoval román Přijde kůň do baru, za nějž obdržel Booker International Prize. Přičemž nešlo pouze o zdvořilostní ocenění jeho dosavadního díla. Ne, to v žádném případě ne. Protože kdybychom chtěli jmenovat nějaký text z posledního desetiletí, který se velmi účelně a úspěšně pokusil románovou formu nastavit tak, aby přiléhala k současnému životu a jeho tempu, pak by musel být zmíněn právě román Přijde kůň do baru.
Teď by se dalo pokračovat, že v českém prostředí to ovšem pochopitelně nic neznamenalo a i tento román se prodával stejně zanedbatelně jako ty předchozí od Davida Grossmana. Nicméně lepší bude říct, že v románu Přijde kůň do baru jako by se protnulo to nejlepší z Woodyho Allena a Philipa Rotha. Humor, výmluvnost postav a zespodu se vynořující závažnost. Zároveň však absentuje upovídanost, příznačná pro některé Rothovy romány. Allenovské je tu především základní nastavení – hlavní hrdina Dovík G. totiž využije svého stand-upového vystoupení k drásavé životní zpovědi.
Jistě, může se to zdát přetažené, namluvit do diváků dvousetstránkový román, taky je sál na konci téměř prázdný: „To je všechno, co pro vás mám. Dneska už toho Dovík ze sebe víc nevyždíme ani na zítra nic nezbylo. Ceremoniál je u konce. Prosíme, rozejděte se. Řiďte se pokyny uvaděček a policistů. U východu se prý tvoří zácpy. Dobrou noc.“Ale abychom nebyli nelidští a nemluvili pouze o románu, podstatný je zde samozřejmě právě Dovík. On je postavou, na niž se jen tak nezapomíná.
Vypráví totiž o osudném dni, kdy ho jako chlapce vezli z branného tábora rychle domů, protože u nich někdo zemřel. Nebohý hošík celou cestu neví kdo – táta, nebo máma? To mu jaksi neřekli a on se bál zeptat… Dovík tak vypadává z role. Přestává být vtipný a začíná být sebezpytný. Chtěli se bezpečně zachechtat, a najednou jim někdo nevyžádanou vlastní zpovědí začíná jako struhadlem drásat duši…
Matka, dcera, vnučka
Nyní tedy nakladatelství Odeon v překladu Lenky Bukovské přineslo i další román izraelského spisovatele, v němž můžeme vidět řadu podobností s jeho předcházející tvorbou. Je tu především opět důraz na dětství. Tam se stalo to podstatné, co již nelze napravit. Má tam být zaděláno na spokojený život, ale většinou je tu život naopak zadělán čímsi neodstranitelným.
Ve slavném románu Viz LÁSKA z roku 1986, jenž česky vyšel o deset let později, žije Momik ve světě dospělých plných úzkosti, kteří o čemsi záhadně mlčí – samozřejmě se jedná o holokaust. V Mít s kým běžet (2000) se autor zabýval světem dospívající mládeže v současném Izraeli, v rozsáhlém románu Žena prchá před zprávou (2008) hlavní hrdinka Ora utíká z domova, aby unikla špatné zprávě o synovi, jenž se účastní vojenské operace. Doufá, že ho tak ochrání, stejně jako tím, že o něm bude vyprávět... Sám David Grossman ale psaním tohoto románu svého syna Uriho bohužel neochránil – byl zabit v tanku v roce 2006 během libanonské války.
I v nejnovějším románu Život si se mnou zahrává (2019) se postavy snaží přeprat to, co se v nich porouchalo v dětství – dokonce se jedná o řetězovou reakci. To, co udělala babička matce, udělala následně i matka vnučce. A co že spáchaly tak strašného? Opustily dceru. Důvody však byly odlišné: zatímco babička Vera musela dceru opustit, protože nechtěla zradit svého manžela Miloše Novaka, dcera Nina opustila vnučku Gili jen a pouze proto, že byl její život porouchán právě tím, že ji kdysi matka opustila – že dala přednost otci před ní.
Jako by ten, kdo byl porouchán, měl právo přivést na svět někoho dalšího, aby ho mohl rovněž porouchat – a pak se vymlouvat na minulost. V případě babičky Very byla pohnutkou nesobecká láska v hrozné době, v případě Niny je to akorát pitomě vyznívající sobectví. Nebo je to jinak a Vera se měla vykašlat na nějakou čest, jen aby mohla zůstat s dcerou? A nevyčítala by potom Nina Veře zas pro změnu to, že pro ni nebyla dobrým příkladem, když zradila životní lásku?
Ohlušující promlčení
Ale co když někdo v souvislosti s románem Život si se mnou zahrává namítne, že to nakonec vypadá jako jeden z těch dnes tolik oblíbených titulů, v nichž se mísí emancipační úsilí s vytěžováním historie 20. století? Nejde ovšem pouze o zaměnitelnost, nýbrž též o nevýhodnou konstelaci – David Grossman tentokrát hraje povětšinou na cizím hřišti, na chorvatském území.
V neposlední řadě je tu další omezující faktor. Vera je totiž psána podle reálného předobrazu a o této skutečné ženě byly natočeny dokumenty a napsány faktografické knihy. Abychom pořád nezmiňovali jen heydrichiádu, je to tak cosi podobného, co se po smrti přihodilo v českém prostředí Pravomilu Raichlovi. Vyšla o něm nejen faktografická kniha Jaroslava Čvančary, ale byl natočen i film Staříci a Petr Stančík napsal román Pravomil – ohlušující promlčení.
Zde si dovolme malou odbočku. Je opravdu smutné, pokud ne rovnou do nebe volající, co život Pravomila Raichla ukazuje. Jde skutečně o ohlušující promlčení, neboť nebylo možno dosáhnout spravedlnosti, a prokurátor Vaš tak zemřel v klidu v domově důchodců. Připomeňme, že politický vězeň Pravomil Raichl se rozhodl spáchat atentát na komunistického prokurátora Vaše poté, co selhala soudní cesta, ovšem krátce před akcí sám náhle zemřel. Nikdo nedokázal Pravomilu Raichlovi, to jest spravedlnosti, pomoct, nicméně po smrti je jeho příběh najednou hrozně poutavý…
Nic atraktivního nenechat ležet ladem, všechno využít, pokud ne rovnou zneužít ku svému prospěchu a slávě. Nebo zde autorům, kteří chtěli Pravomila Raichla aspoň připomenout, křivdíme? Pak je tu ještě širší rovina… Je jistě primárně záslužné, že se dělají archivy orálních vzpomínek na 20. století, protože naivita některých mladých je dnes opravdu velmi nebezpečná. Na druhou stranu neukazuje skutečnost, že máme čas a peníze něco takového provádět, jak blahobytně si žijeme? Neuarchivujeme se a neuzaznamenáváme se k smrti? Nenaznačujeme tím, jak jsou naše životy nudné, a možná až prázdné?
Totéž napadá čtenáře nad stránkami románu Život si se mnou zahrává. Protože celá rodina – devadesátiletá Vera, dcera Nina, její celoživotní věrný milenec Rafi, mimochodem syn Veřina druhého, izraelského manžela, a jejich dcera, vnučka Gili – se vydává do Chorvatska. Takové putování za minulostí rodiny je prý v Izraeli časté. Rafi je navíc bývalý filmař a Gili pořád pracuje jako skriptka, a tak chtějí tuto cestu do minulosti zdokumentovat.
Rozumíme tedy, že David Grossman (1954) vlastně pokračuje ve svém „zaříkávání“nešťastného dětství. A i když to není stand-up, jde o dokument, takže tu rovněž dominuje mluvená řeč. Jenže nový román neplyne tak přirozeně jako Přijde kůň do baru, což je ostatně i tematizováno. Jak a ke komu se má do kamery mluvit? K nim, nebo k ní, to jest k Nině, ptá se Vera, která jakožto ta, co přišla do Izraele až v dospělosti, nemluví hebrejsky dokonale.
Pod nadvládou alzheimera
Především si ale nad popisem výpravy do Chorvatska a nad tím horlivým vyprávěním do kamery čtenář říká, proč tolik snahy a křečovitosti? Je přece zcela běžné, že se v rodině nikdy neřekne všechno, že každý má své refrény-průpovídky a ví, co říct chce a co již nikoli. Vše je, jak má být. Nemá přece cenu někoho do něčeho nutit, zvlášť když se jedná o nepřirozenou situaci, jakou je mluvení do kamery.
Tady už jsme zas u onoho nemrhání, využívání… Co má zůstat v paměti ostatních, to ať je řečeno. Co má být zapomenuto, nechť je smlčeno. Nechme tomu přirozenou cestu. Je přece normální, že po člověku zbyde jedna dvě výraznější historky. Co chtít víc? Především se ale nemusí o všem pořád mluvit. Kdo je empatický, pro toho je výmluvný i pohled nebo mlčení. Nic na tom nemění ani motiv, působící jako by byl do příběhu dodán poněkud nešikovně, totiž že se Nina dozvěděla, že vládu nad její pamětí začíná přebírat alzheimer.
Rodina míří nejdřív do chorvatského Čakovce, kde se Vera – hlásící se ke střední Evropě – narodila do maďarsko-židovské rodiny. Později se zamilovala do srbského vojáka Miloše, který bojoval na straně Tita, jenž ho ale po válce nechal zatknout jakožto údajného prostalinského špiona. V cele spáchal sebevraždu. Po jeho ženě chtěli, aby podepsala, že její muž byl špion. Vera odmítla a strávila téměř tři roky v nechvalně proslulém lágru na ostrově Goli otok. Mimochodem dnešní levicovou mládež by stačilo vzít nejprve na tento ostrov a potom na jiný, na Brijuni, kde si Tito vybudoval rozsáhlé panství a kde nechyběli ani sloni, aby viděla, jak hra na sociální spravedlnost pokaždé skončí.
Goli otok ovšem není pro Davida Grossmana pouze cizí půdou, nýbrž taky není nijak originální. O tomto lágru jsme četli minimálně již v románu Claudia Magrise Poslepu (2005), jímž se terstský prozaik pokusil vystavit účet ideologiím, jež se bohužel dostaly ve 20. století ke slovu… Pokud však Poslepu značně šustilo papírem, nevyhnul se tomuto vyznění ani nejnovější román Davida Grossmana. Přičemž je úplně jedno, jestli byl napsán podle skutečnosti, či si tvůrce tu a tam něco přimyslel, neboť to potřeboval pro svůj příběh. Románová pravda – pravděpodobnost – má jinou míru než ta reálná.
Protože když Nina při finální návštěvě Golého otoku podivně spadne při odskočení si a zůstane ležet na kamenech s holým zadkem, vyznívá to jako nechtěná komedie. Podobně řídce a ohraně působí, když všechen filmový materiál se vzpomínkami skončí v moři. A to už nemluvíme o happy-endu… Jako by byl autor skřípnut z jedné strany reálným příběhem a z druhé strany omezenou znalostí prostředí. Jako by se nemohl pořádně rozpřáhnout, aspoň v komicky bezmocném gestu jako Dovík G. na pódiu.
Izraelský prozaik David Grossman okouzlil české čtenáře před čtvrtstoletím objemným románem Viz LÁSKA, kde se vyrovnával s mlčením přeživších o holokaustu. V nejnovějším románu Život si se mnou zahrává nabízí výpravu z Izraele nejen do minulosti, ale i do střední Evropy, do časů komunistických režimů.
Kdo si to zahrává
Fakt, že jste napsali deset románů, ještě automaticky neznamená, že svedete napsat levou zadní ten jedenáctý. Tak to v literatuře nefunguje. Romanopisec vždycky začíná od nuly, musí sice vést, ale přitom naslouchat a v určitých případech též pochopit, že se musí nechat vést. Jediný mustr zde opravdu neexistuje. Navíc, zatímco v Přijde kůň do baru je zintimňován rozchechtaný žánr stand-upu, v novém románu je to naopak: to nejintimnější je necitlivě zveřejňováno, vyprávěno na kameru.
Život si se mnou zahrává sice není v kontextu současné literatury vysloveně špatný román, ovšem z celku díla Davida Grossmana rozhodně nijak nevyčnívá. Jako by se tu sešli spisovatel, který nabyl dojmu, že svou zkušeností zmůže cokoliv, ošoupané téma, jehož věčné připomínání už vede k tomu, že začíná být otravné a přestává být vnímáno vážně, a hlavně podivně adoptovaný, ne-vlastní příběh.
Nejen život si s námi totiž zahrává, dělá to rovněž literatura. Proto ani ten nejmoudřejší romanopisec nikdy sám nedokáže nahlédnout, zda napsal něco nesmrtelného, či jen cosi směšného. David Grossman chtěl napsat závažný text, ale možná z toho na povrch nejvíc vystupuje jedna lakonická zpráva: román si s ním nepěkně pohrál. Chtěl znovu porodit to, co již žilo i bez něj, a proto se to narodilo mrtvé.
Fakt, že jste napsali deset románů, ještě neznamená, že svedete napsat levou zadní ten jedenáctý. Tak to v literatuře nefunguje. Autor vždy začíná od nuly.