Cannes na plné obrátky

Zatímco na Berlinale se letos většina festivalového štábu chovala tak chladně, jako by žádné cizí návštěvníky nechtěla, v Cannes jsou letos naopak neobvykle vřelí a usměvaví. Turistické město na Azurovém pobřeží působí, že už se nemohlo dočkat, až se místní filmová akce vrátí v plné síle.

I jubilejní 75. ročník nejprestižnějšího filmového festivalu světa ovšem provázely zpočátku ostudné problémy, především v podobě nefungujícího systému rezervace lístků, který má nahrazovat dřívější i několikahodinové fronty. Nyní už se ale festival rozjel v plné síle, i s filmovým trhem, který připomíná, kolik vzniká filmů, o nichž nikdy neuslyšíte ( A Stasi Comedy?). Všechny velké časopisy opět vydávají denně svá speciální vydání, kde informují o nových projektech (např. že Stephen Frears připravuje film o Billym Wilderovi) i distribučních nákupech (včetně prodeje snímku Corsage o císařovně Sisi také do Česka).

Uvaděči většinou nosí roušky a v sálech zní oznámení, že jejich nošení festival silně doporučuje. Na tvářích návštěvníků se ovšem moc neobjevují. Covid nicméně nezmizel (naopak už kvůli němu muselo z festivalového dějiště zmizet několik novinářů), stejně jako nezmizela válka na Ukrajině, přestože o filmech se tu mluví o dost víc než o čemkoliv jiném. Festival do programu pozval jen protiputinovské ruské tvůrce jako Kirilla Serebrennikova, ruské novináře radši nezval vůbec (bez ohledu na jejich reputaci a smýšlení) a na poslední chvíli zařadil promítání filmu Mariupolis 2 od litevského filmaře Mantase Kvedaravičiuse, kterého v dubnu zabily ruské jednotky. Snímek dokončený narychlo jeho snoubenkou je spíš politickým gestem než velkým emotivním zážitkem, ale i o gestech přinášejících mediální pozornost festivaly jako Cannes jsou. Jakkoliv se pozůstalí ze zničeného města ze stále probíhající války úplně nehodí na červený koberec v snobském letovisku.