Pábitelé a konflikty zájmů
Přírodní vědy používají při zkoumání světa metody, které jsou považovány za relativně přesné a na první pohled jen obtížně zpochybnitelné. Například v klinické medicíně rozdělíme pacienty náhodně do dvou odlišně léčených skupin, a pokud se jeden způsob terapie ukáže s větší než 95procentní pravděpodobností lepší než ten druhý, stane se vítězem a v optimálním případě se začne celosvětově doporučovat.
Samozřejmě to není tak jednoduché a daná věc má spoustu háčků a triků, pomocí nichž si sponzoři takových studií snaží zajistit, že dopadnou přesně tak, jak si naplánovali. Je známo, že tyto strategie ovládá farmaceutický průmysl mistrně a zbytek světa se jim snaží čelit různými institucemi se sadami přísných pravidel. Mezi ně patří i povinnost zveřejňovat konflikt zájmů, čímž se zpravidla myslí zdroje příjmů autorů studií. Jde tedy o jakousi měkkou formu daňového přiznání, bez které však v renomovaných odborných časopisech není možné zveřejnit žádné zásadní tvrzení.
Je to několik měsíců, co někteří mediálně aktivní ekonomové přesvědčovali veřejnost, že inflace bude problémem maximálně prvního pololetí tohoto roku a poté se prý vrátí k žádoucím hodnotám. Není se čeho bát, tvrdili a předpovídali, že situace se brzy zlepší a centrální bankéři nemají proti inflaci zasahovat. Jenže opak se stal realitou a naše společnost je nyní vystavena toxickému mixu vysokých cen, extrémně drahých energií, nedostatku pracovních sil a současně i neochoty mnohých lidí pracovat. Podobným pábením byla i myšlenka, že se stát chytře proinvestuje z hospodářské krize, a proto se může zadlužovat. V této souvislosti vzpomeňme na loňské, státem organizované výběrové řízení, při němž jediným kritériem pro získání podpory byla rychlost kliknutí na připojeném počítači. Kdo někdy pracoval pro stát, ví, že to nebyla výjimka, ale spíše jeden příklad za všechny.
Ekonomičtí experti (a nejsou sami) se tedy ve svých predikcích někdy trefí a jindy ne. Kvůli značnému významu jejich názorů by veřejnost měla znát jejich potenciální konflikt zájmů. Mohlo by pak být jasnější, odkud vítr vane.
Politici se v současné krizi nejen tradičně hašteří, ale s ustaranými výrazy své voliče ubezpečují, že se o ně postarají. Příkladem budiž pětitisícový příspěvek určený i rodinám s milionovým ročním příjmem. Tento nápad se obtížně interpretuje jinak než jako populistický úplatek. Proto by znělo mnohem lépe, pokud bychom se od středopravicové vlády dozvěděli, že v krizi je třeba více pracovat, šetřit a rozumněji investovat. Je slabostí demokracie, že podobné názory nejsou populární. Jinými slovy, nejsou v zájmu politických elit.
Poznal jsem pouze dvě země, v nichž se lidé při společenských konverzacích vyhýbají politickým tématům, a když na ně přece jen dojde, pak svou vládu bezvýhradně chválí. Je to Rusko a Čína. Proto zaplaťpánbůh za diskuse, které ke směřování naší země můžeme vést. Svoboda nemusí být samozřejmostí.
Znělo by mnohem lépe, pokud bychom se od středopravicové vlády dozvěděli, že v krizi je třeba více pracovat, šetřit a rozumněji investovat. Je slabostí demokracie, že podobné názory nejsou populární.