Od svých kořenů nemůžeme utéct
Spisovatelka Donatella di Pietrantonio, která byla hostem letošního Světa knihy, debutovala poměrně pozdě, až v padesáti letech. Její třetí román Navrátilka (l’Arminutiva) ji okamžitě proslavil a byl přeložený do řady jazyků. Je napsán citlivě se schopností psychologické drobnokresby a zasazený je do drsného a chudého kraje jižní Itálie – Abruzz. Ke svým hrdinkám se nedávno vrátila v knize nazvané Borgo Sud, rovněž přeložené do češtiny.
Donatella působí skromně a jemně, řekla bych, že to, co píše, úzce souvisí s ní samotnou, s jejím vnitřním světem, který možná původně ani nechtěla zveřejňovat. Potvrzuje mi, že neměla odvahu vyjít s kůží na trh a poslat své rukopisy do nakladatelství, proto začala publikovat tak pozdě. Také je viditelně v rozpacích, když jí připomínám, že ji v Itálii přirovnávají k Else Morante nebo Elleně Ferrante. Ale není to jen zdvořilostní fráze, její loňská účast ve finále prestižní literární ceny Strega, kam se nominovala za další román Borgo Sud, a řada dalších ocenění mluví sama za sebe.
LN Jak se zrodily náměty vašich románů Navrátilka a Borgo Sud, jsou nějakým způsobem autobiografické?
Pokud máte na mysli konkrétní příběhy, tak v těch nic autobiografického není. Ale přece jenom téma opuštění a vztahu matky a dcery vychází z mých zkušeností. Neprožila jsem žádné trauma jako hrdinka mé první knihy, nikdo mě nevzal z mé rodiny a nedal do jiné lépe situované, abych se pak musela vrátit, ale prožila jsem samotu a opuštění. Byla jsem dcera matky, která hodně pracovala. Byla se mnou, ale vůbec jsem si ji neužila, neměla na mě čas. Pracovala těžce v zemědělství, stejně tak i můj otec.
LN Měla jste sourozence?
Ne, byla jsem jedináček, a to prostě znamenalo samotu. Moje postavy prožívají mnohem horší situace i násilí, ale to, co cítí uvnitř, se v lecčems podobá mým pocitům z dětství a dospívání.
LN Moment, kdy se hrdinka Navrátilky musí vrátit do své původní rodiny, je šokující...
Je to tak. Ona odejde od svých biologických rodičů jako hodně malinká, vůbec si je nepamatuje, a když je vrácena proti své vůli, má najednou žít s cizími lidmi. Je jí teprve čtrnáct a vůbec si to neumí racionálně vysvětlit.
LN Jaký je váš vztah k Abruzzám jako rodnému kraji a jak se odráží ve vašem psaní?
Je silný a také velmi ambivalentní. A řekla bych, že to tak má většina lidí, na jedné straně jsou to naše kořeny, rodina, původ, něco, oč se může člověk opřít, načerpat odtud sílu a inspiraci. Ovšem stejně tak je to určité omezení, ba dokonce v některých situacích vás to limituje. Abruzzi mají hodně problémů a nežije se v nich lehce, teď mám na mysli zejména tu vnitrozemní část, vzdálenou od moře, to je chudý a nehostinný kraj.
LN Připadá mi to podobné jako se Sicílií, umělci tam narození ji cítí jako inspiraci, ale téměř všichni odtamtud utekli. Platí to obecně pro jih?
Svým způsobem ano. Proto říkám, že jde o složitý vztah, nejednoznačný. Člověk svůj rodný kraj miluje, napájí se z něj a zároveň chce utéct. A nemůže, jako by byl vězeň. A když uteče, zase se vrací, ale nikdy se neosvobodí úplně, má to v krvi. Pořád cítí nostalgii, pořad se ohlíží.
LN Příběh Navrátilky popisuje zvláštní praxi, kdy chudé a početné rodiny předávaly děti dobře situovaným párům, aby jim tyto poskytly vyšší životní úroveň. Byla to praxe, na níž zjevně úřady neparticipovaly. Byla to záležitost Abruzz, nebo se tak dělo i v jiných regionech? A kdy to bylo nejčastější?
Dnes už by to absolutně nebylo možné. Dřív ale nebyly tak přísné zákony týkající se adopce, to je myslím stejné v celé Evropské unii, po válce v padesátých letech byly takové záležitosti věcí rodiny, jak si to lidé zařídili, tak to i bylo. Moje kamarádka, která je o pár let mladší než já, něco takového prožila, její rodiče se ocitli ve velkých nesnázích, a tak jí jednu dobu vychovávala jiná rodina. Řešily to tak chudé rodiny, kde bylo hodně dětí a kde neměli prakticky možnost jim cokoliv dopřát nejenom materiálně, ale i duchovně. A to vůbec nebyla přehlídka dramatických osudů, často to byly šťastné příběhy, adoptivní rodiče tyto děti zahrnovali láskou a dopřávali jim, co mohli. Taková praxe byla třeba i v zahraničí, například ve Španělsku.
LN Vystudovala jste zubní lékařství a dosud máte lékařskou praxi. Jak jste skloubila psaní s tak náročnou profesí?
Dřív jsem pracovala hodně nadoraz, vstávala brzo ráno a psala, teď už jsem zvolnila. Vždycky jsem v sobě měla touhu i energii psát i věnovat se jiným tvůrčím činnostem a dokázala jsem si ten čas najít.
LN První knihu jste vydala relativně pozdě, bylo vám téměř padesát. Proč?
Jak jsem říkala, pocházím z venkovské rodiny, z odlišného prostředí, než je intelektuální, a prostě mně chyběla odvaha. Ale vždycky jsem inklinovala k humanitním oborům, zajímala mě literatura a žurnalistika.
LN A proč jste tyhle obory nešla studovat?
To bych rodičům nevysvětlila. Pro ně by to bylo něco absolutně nejistého, čím bych se podle nich vůbec neuživila. Musela jsem si vybrat něco hmatatelného, srozumitelného. Víte, oni hodně obětovali, abych já mohla na univerzitu, dřeli, aby mi to umožnili. Já jsem se ale nijak nutit nemusela, to, co jsem vystudovala, mě bavilo a moje práce mě vždycky těšila. A stejně tak mě nikdy neopustilo nadšení ze psaní. V určitém momentě jsem si uvědomila, že to musím nějak rozseknout, teď anebo nikdy, a tak jsem svoje texty poslala do jednoho nakladatelství a tím to všechno začalo.
LN Co říkali rodiče, že jste se stala spisovatelkou a měla úspěch?
To je taková zvláštní, pro mě i bolestná záležitost. Maminka před lety onemocněla Alzheimerovou chorobou a dnes ve svých jednaosmdesáti je víceméně ve vegetativním stavu. Ale už když jsem začala publikovat, nebyla schopná nic z toho pochopit. Takže vlastně neví, že píšu. Tatínek je o čtyři roky starší a je ještě velmi aktivní. Je spokojený, že vydávám knížky, zvlášť když se občas objevím v televizi, ale řekla bych, že mé knihy moc nechápe, což není nic překvapivého. Celý život pracoval manuálně a nikdy moc nečetl, maximálně noviny a časopisy.
LN Když to shrnu, tak tématem vašich knih jsou nefunkční nebo nějak poškozené rodinné vztahy. Co vás k těmto námětům přitahuje?
Vždycky mě zajímalo, co se děje v tak složitém organismu, jako je rodina. A zejména pak osudy dívek, které nemají dostatečnou podporu, aby mohly dělat to, co by chtěly, studovat, pracovat. A tak jsem se rozhodla tenhle terén prozkoumávat, poodkrýt to, co je vevnitř, řekněme za fasádou domů, které vypadají dobře, spořádaně. I hledat, jaké jsou možnosti úniku. Je přece jasné, že podmínky, čili rodiny, do kterých se rodíme, si nemůžeme vybrat. Čili jaká síla nebo předpoklad jsou nutné, aby člověk tyto danosti zlomil a vymanil se z nich, zda je to vůbec možné.
LN Několikrát jste byla přirovnávána k Else Morrante i Eleně Ferrante. Máte s nimi něco společného?
Především je miluji a obdivuji se jim. Jejich témata jsou obecná i věčná, vinou se literaturou od doby řeckých mýtů a každá doba je nějak zpracovává. Podoby mateřství jsou stále inspirativní a dnes opět se objevují nové valéry. Vezměte si třeba Medeu, která zabije své děti kvůli muži. To je případ mateřství, které se zvrhne, které nelze pochopit. Nebo kolikrát se v pohádkách objevuje motiv dětí opuštěných rodiči v lese. A všimněte si, že když to udělá otec, tak se to vždycky omluví, najdou se důvody, proč musel, ale matce se nikdy neodpustí.
LN Zdá se mi, že v posledních letech jsou v módě knihy z italského jihu. Možná tuto vlnu zájmu odstartovala Ferrante, kdoví. Proč ale právě v této době?
Je možné, že je to spojené s Elenou Ferrante, která má světový úspěch, ale jih je prostě sugestivní teritorium plné protikladů, a to inspiruje pořád, existuje literatura, kterou bychom označili za středozemní, a ta si stále udržuje svoji kvalitu. Máte asi pravdu, že nyní se knihy spojené s tematikou jihu objevují častěji. Já myslím, že vzrušující jsou právě ty kontrasty. Loni jsem s Borgem Sud objížděla Itálii a byla jsem také v Reggio di Calabria, nikdy jsem se zde předtím nezastavila na delší dobu a město mě okouzlilo, krásné, bílé, opravené, s bronzovými sochami, ale všude byly hromady odpadků, kam se člověk podíval, tam se válely. Jenže ono to nějak s tou fascinující krásou jihu souvisí, patří to k němu, představte si, kdyby to všechno bylo vypulírované jako ve Švýcarsku, to by prostě okamžitě ztratilo svou duši.
LN Navrátilka se dočkala divadelní adaptace i filmové podoby. Byla jste s dramatickou podobou spokojená?
Byla, jen mě trápí, že se inscenace hrála málo. Vznikla v Teatro stabile Abruzzo v Aquile, ale divadlu se nepodařilo rozjet turné, takže ji vidělo málo lidí. Film se podle mě také moc povedl, i když realizace byla složitá. Nejsem typ spisovatele, který trvá na detailech, uvědomuji si, že filmová řeč je jiná než literární, film nemůže být kopií knihy. Podle mě režie vystihla její smysl skvěle a to je hlavní.
LN Debatujete se čtenáři, potřebujete to?
Pro mě jsou setkání se čtenáři i rozhovory s novináři důležité, potřebuji zpětnou vazbu, je to pro mě vodítko, které mi pomáhá v dalším psaní. Musím se dozvědět, jestli rozuměli, co jsem jim chtěla říct. Jestli nepíšu do vzduchoprázdna, zda to nejsou jen moje izolované úvahy a problémy.
LN Píšete už novou knihu?
Jsem v úplných začátcích. Něco jsem začala, ale asi před měsícem jsem to zavrhla a začala znovu. Takže je to zatím hledání a to je těžké období. Jedno ale vím jistě, tentokrát to bude o vztahu otce a dcery.