Neúprosná síla změny
Wiener Festwochen: Isabelle Huppertová jako Raněvská ve Višňovém sadu
Od poloviny května do půli června se Vídeň každoročně stává dějištěm festivalu Wiener Festwochen, který nabízí produkce hudební, divadelní, taneční i výtvarné. Pořadatelé v letošní programové brožuře poukazují na dvě témata, jež stojí ve středu zájmu tohoto ročníku: lidský hlas a moment změny (už nelze žít tak, jak jsme byli zvyklí, ale ještě jsme nedospěli k něčemu zásadně novému).
S tím prvním pochopitelně pracovaly hlavně inscenace hudební – festival otevíralo Mozartovo Requiem v režii proslulého Romea Castellucciho, mezi operními inscenacemi festival uvedl i první operní režii provokativní německé režisérky Susanne Kennedyové, Glassova Einsteina na pláži. Druhé téma se díky své obecnosti tak či onak odráželo v mnoha festivalových produkcích, zcela zásadní však bylo pro inscenaci Višňového sadu v úpravě a režii Tiaga Rodriguese. Vznikla v produkci Avignonského festivalu, který před rokem zahajovala; té cti se jí dostalo zřejmě i proto, že její režisér v letošním roce převezme od Oliviera Py vedení festivalu. Stejně pádným důvodem mohla být i skutečnost, že v hlavní roli statkářky Raněvské se představila Isabelle Huppertová, jedna z největších francouzských filmových a divadelních hvězd.
Život, co se žije jinde
Na začátku své inscenace zaplnil Rodrigues celou plochu jeviště vyrovnanými řadami moderních laciných zahradních židlí. Scéna je potemnělá, křišťálové lustry různých podob, zavěšené na několika stříbrných sloupech, svými rozvětvenými tvary vzdáleně připomínají stromy a nesvítí. Herci postávají vzadu, potichu rozmlouvají, přecházejí, čekají. Dopředu přichází Lopachin s knihou v ruce, přečte pár podstatných scénických poznámek z Čechovova textu, uvede diváky do situace – čeká se na paní domu, která přijede vlakem z Paříže. Pak se jeden ze stříbrných sloupů, stojící na posuvné plošině, náhle rozsvítí a vjíždí doprostřed scény. Přiváží Raněvskou, její doprovod, ale i hrající muzikanty. Do spořádaných řad venkovského bytí vpadá vzruch, jas, hlasitá hudba, překotný pohyb. Není to jen vlak, je to život, co se žije jinde, energie, která budí naděje a bourá zavedené pořádky. Všichni křepčí, jeden po druhém do mikrofonu zapívají:
„Konečně přijeli – jsou tu navždy, nebo jen do příštího odjezdu?“Poslední to znaveně a posmutněle zopakuje Raněvská.
Isabelle Huppertová ji hraje jako nervní ženu s živými pohyby, usměvavou, bezprostřední, trochu potrhlou. Když si občas při vzpomínce na utopeného synka dovolí trochu smutku či patosu, vzápětí se za něj omluví. Hned nato s šarmem a jiskrou rozverně dupe radostí při vyhlídce na novou zábavu. Život na statku dostává překotný spád, je naplněn večírky, nezávaznými hovory, škorpením služebnictva. Herci v horečném tempu občas dvě tři slova své repliky zazpívají nebo pronesou do mikrofonu, stojícího vedle muzikantů na plošině, bouchnou do bubnu, vrší židle na vysokou neuspořádanou hromadu. Lopachin, snažící se přimět Raněvskou a jejího bratra k záchraně domu, nemá v tomhle mumraji šanci. Raněvská Huppertové nelpí s nostalgií na starých hodnotách, když sad nechce prodat. Trpí jen roztěkaností člověka dnešní doby, neschopností se soustředit na něco smysluplného, myslet na důsledky. Životní tempo, které ji pohlcuje, ji nutí vnímat pouze ten okamžik, který právě plyne.
Svět v okamžiku zlomu
Nebýt postavy Lopachina, nenapadlo by mě zmiňovat, že značnou část obsazení tvoří herci tmavé pleti (bratr a dcera Raněvské, Varja, Lopachin aj.), natolik samozřejmé a jakýchkoli přidružených významů prosté byly herecké výkony. Nebýt Lopachina. Ten při společném veselí zatančí jakýsi divošský tanec a při závěrečném loučení pronese, že jeho předci na statku pracovali jako otroci (nikoli jako nevolníci). Tady rozdílná barva pleti význam získává, zároveň to ale představení neubere na čechovovském střetu racionality s křehkým, mizejícím světem.
Rodriguesova inscenace je výrazně krácená, režijně, scénograficky i herecky překvapivě řešená, nerozbíjí ale příběh a základní myšlenku hry. Jsou to Čechovovy postavy, ale jsme to i my sami, lidé tančící na sopce, svět v okamžiku zlomu.
A.P. Čechov: Višňový sad Režie a úprava: Tiago Rodrigues Scéna: Fernando Ribeiro Kostýmy: José António Tenente Produkce Avignonského festivalu, premiéra 5. července 2021. Psáno z uvedení ve Vídni 28. 5. 2022 na festivalu Wiener Festwochen.