Po německých kolejích „gratis“
Dosud nejrozsáhlejší experiment s veřejnou dopravou v dějinách v podobě cestování prakticky zdarma má v Německu za sebou první třetinu existence. Obavy z přeplnění vlaků se až na výjimky dosud nenaplnily.
využívalo během června regionální vlaky asi o deset procent zákazníků více než v době, kdy devítieurová jízdenka neplatila.
Jak rozředit návaly
Němci se na očekávaný zvýšený zájem důkladně připravili – a zjevně to funguje. Tam, kde se dá předem očekávat velký zájem cestujících, dráhy nasazují místo jedné soupravy dvě, či dokonce tři spojené. Vlaky jsou polepené samolepkami vyzývajícími pasažéry, aby v případě, že jedou například na výlet, volili časy mimo dopravní špičku. Hlášení z reproduktorů vyzývají cestující, aby neodkládali svá zavazadla na sedadla.
A tak jednoho slunečného sobotního rána vyrážíme regionálním expresem (RE), vlakem dlouhým přibližně 300 metrů, z Mnichova směr Garmisch-Partenkirchen, tedy do Alp. Vlak je zaplněný, ale všichni sedí. Osobní vlak (RB) z Augsburgu do Mnichova je v ranní špičce pracovního dne rovněž solidně plný a vládne v něm skoro hrobové ticho: většina cestujících něco vytváří na notebooku, případně vyřizuje agendu na mobilu.
Jen večer při návratu z Mnichova do Augsburgu dochází k problému, ten však s devítieurovou jízdenkou nemá nic společného. V oblasti západně od bavorské metropole totiž vypadlo napájení a spoje nabírají dlouhá zpoždění, některé nejedou vůbec. A tak je RE do Lindau, který nakonec jako náhradu volíme, zaplněný téměř až po strop. Strojvedoucí se to ovšem snaží dohnat a výsledkem je, že úsek z Mnichova-Pasingu do Buchloe, dlouhý 61 kilometrů, urazí za 32 minut, tedy průměrnou rychlostí (včetně dvou plánovaných zastávek) 115 km/h.
Německé regionální expresy, kde devítieurová jízdenka také platí, často překonávají vzdálenosti stovek kilometrů a jejich cestovní rychlost je téměř vždy vyšší než u běžných českých rychlíků. Často se mohou měřit i s „expresy“na českých koridorových tratích.
Co do komfortu jízdy se německé regionální vlaky i při stošedesátikilometrové rychlosti pocitově ani nehnou a každý se může v klidu věnovat práci nebo si třeba jen chvíli odpočinout – bez toho, aby ho první výhybka vyhodila ze sedadla do uličky.
„Podobně lidí jako jindy“
A tak v klidu pendlujeme: třeba mezi Mnichovem a Murnau (75 km, 55 minut, vedlejší trať), Mnichovem a Regensburgem (138 km, 80 minut, hlavní trať) a tak dále. Většina spojů, až na zmíněný večerní kolaps v okolí Mnichova, jede buď přesně, nebo se zpožděním v řádu minut.
Cestou zpět do Prahy usedá na vedlejší dvousedadlo starší muž s visačkou kolem krku. Jen co se vlak rozjel, prochází soupravu a cosi si zapisuje. Jde o sčítače cestujících. „Myslím, že jede zhruba stejně lidí jako jindy, maximálně o trochu více,“odpovídá na dotaz.
Muž ve Furth im Wald vystupuje a my budeme za chvíli zpět v Čechách. Poznáme to, i kdybychom nechtěli. Se psaním cestovního deníku je konec: vlak začíná poskakovat po kolejích tak, že propisku nejde udržet v ruce...