Irák se posouvá blíže Íránu
Umožnila to hromadná rezignace desítek poslanců, teď hrozí i střety mezi šíity a boj o moc
Šíitský klerik a někdejší vůdce protiamerických povstalců Muktadá Sadr byl už dlouho označován za stoupající, ale trpělivou hvězdu irácké politiky. Své schopnosti také zúročil v říjnových předčasných volbách, kdy blok jeho poslanců obsadil 73 z 329 parlamentních křesel a Sadr se stal hlavním hybatelem pokusů o sestavení nové vlády.
Ani spojenectvím s Demokratickou stranou Kurdistánu a se sunnitským blokem se ale Sadrovi nepodařilo získat dvoutřetinovou parlamentní většinu nutnou ke zvolení nového prezidenta, který by mohl jmenovat vládu. Po osmi měsících proto Sadr sáhl k bezprecedentnímu kroku: všem svým poslancům nařídil v polovině června složit mandáty. „S váháním jsme přijali žádost našich bratrů a sester, zástupců Sadrova bloku, o rezignaci,“oznámil tehdy předseda parlamentu Muhammad Halbousí.
Podle irácké legislativy v takovém případě nastupují jako náhradníci druzí nejúspěšnější kandidáti daných volebních okrsků. V praxi tak rezignace sadrovců ve většině případů uvolnila cestu do parlamentu jejich rivalům z řad proíránských šíitských uskupení, a rozhodující silou se tak stal tento tábor.
Gesto, které se může vymstít Vleklá irácká krize, již spustily už v roce 2019 rozsáhlé pouliční protesty proti socioekonomické situaci a která vyústila ve zmíněné loňské volby, se tak z domácí záležitosti opět stala otázkou mezinárodních významu. Irák se zásadním způsobem otevřel íránskému vlivu už poté, co britsko-americká invaze v roce 2003 svrhla bagdádský režim Saddáma Husajna
a o dva roky později se v demokratických volbách dostaly k moci strany zastupující většinové šíitské Araby – avšak zhusta také sdílející zájmy Teheránu. O dekádu později se však začal zřetelně formovat tábor iráckých šíitských nacionalistů, kteří odmítali jak okupaci země západními armádami, tak zásahy íránského režimu. Hlavní postavou tohoto proudu se stal právě Muktadá Sadr, který pochází z vlivné klerikální rodiny perzekvované Saddámovým aparátem, vydobyl si renomé odbojem své milice, Mahdího
armády proti Britům a Američanům – a nakonec i odvahou vzepřít se mocenským sítím Teheránu.
Nynější Sadrovo symbolické bouchnutí dveřmi za sedmi desítkami odcházejících poslanců tak analytici vnímají nejen jako výraz frustrace nad bezvýchodností krize, ale i jako snahu zdiskreditovat své proíránské šíitské rivaly. „Uvědomil si hořkou realitu, že bez skupin podporovaných Íránem se vládu sestavit nepodaří,“shrnul profesor politologie z Bagdádské univerzity Alí Músáví.
Když 23. června složili slib noví poslanci, jeden z nich, Muhammad Sajhúd z uskupení Vláda zákona prohlásil, že „začíná proces volby prezidenta a jmenování premiéra z aliance Koordinační rámec“s tím, že brzy lze očekávat i sestavení nové vlády. Jenže ani tomuto „proíránskému“bloku se nemusí podařit zamýšlené kroky realizovat – tím spíš, že odchod sadrovců (tedy vítězů voleb) ubírá jejich parlamentním náhradníkům na legitimitě.
Politolog Músáví navíc upozorňuje na jedno zatím skryté riziko, a to na návrat politického násilí do ulic. I když Muktadá Sadr formálně rozpustil svou Mahdího armádu už v roce 2008, reálně má v zemi stále tisíce ozbrojených stoupenců. Objevují se proto spekulace, že pokud se Sadrovým rivalům v rozporu s pochybovačnými komentáři podaří legálně převzít moc a sestavit vládu, Sadrovi lidé mohu vyjít do ulic.
Od chudoby k nepokojům?
Už před červnovými zvraty v parlamentu byla přitom zveřejněna zasvěcená analýza poukazující na další rovinu iráckého vývoje – a to tribalizaci, přenášení politických sporů do roviny kmenových spojenectví a rivalit. „Kolize mezi iráckými milicemi napojenými na Írán a Sadrovým hnutím představuje riziko rozpoutání kmenových střetů na jihu Iráku i v jiných regionech,“shrnulo výzkumné centru Carnegie prorocky necelý měsíc před odchodem sadristů z parlamentu. Studie přitom zmiňuje i fakt, že na jihu Iráku důvěřuje kmenovým strukturám 62 procent respondentů, což je daleko více než jakékoli státní instituci. A zatímco téměř polovina dotázaných spoléhá v zajištění osobní bezpečnosti právě na kmenové uspořádání, na irácký justiční systém nesází ani čtvrtina účastníků průzkumu.
Tři roky staré protesty proti iráckému vedení týkající se nezaměstnanosti, nedostatku pitné vody nebo výpadků elektřiny tak dostávají nový rozměr. Na stabilitě země a jejího okolí se přitom může promítnout i fakt, že kvůli drastickému suchu se očekává jen 60procentní sklizeň pšenice v porovnání s běžnými roky – a to za situace, kdy se na globální scéně a specificky na Blízkém východě řeší výpadek dovozů od tradičních dodavatelů v Rusku a na Ukrajině v důsledku tam probíhající války.
Autor vede Centrum pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě Praha