Smutný příběh Hongkongu H
Čínské sliby ohledně autonomie města se po čtvrtstoletí rozplývají
ongkong je dnes velmi odlišným městem v porovnáním s rokem 1997, kdy byl 1. července navrácen Británií Číně. V posledních 25 letech lidé tento den slavili, či neslavili po svém. První červenec býval dnem volna, veřejných demonstrací a slavnostního ohňostroje. Dnes už protesty nejsou možné a od roku 2019 je zrušen i oblíbený ohňostroj. Zůstal jen ten den volna.
A na rozdíl od jiných let se už od začátku června město začalo pokrývat červenými prapory a barevnými plakáty oslavujícími 25. výročí. Číňané si připomínají „znovusjednocení“vlasti s Hongkongem, který podle nově schválených učebnic občanské nauky vlastně ani nikdy nebyl „kolonií“, ale jen „okupovaným územím“.
Několikaměsíční přípravy velkolepých oslav pak kontrastovaly se srdceryvnými scénami na hongkongském letišti, kde už více než rok každý večer odlétají hongkongské rodiny do Londýna. S jednosměrnou letenkou. Odchod z Hongkongu je totiž jediná svobodná volba, která jim zůstala.
Byl koncept „jedna země, dva systémy“založen na vzájemném neporozumění britských a čínských vyjednavačů?
Vzájemná zklamání
Obyvatel Hongkongu se před rokem 1997 na jejich názor na budoucnost města nikdo neptal a přechod pod čínskou správu vítali se smíšenými pocity. Někteří raději volili emigraci do Kanady nebo Austrálie, někteří doufali, že jim pod čínskou správou bude lépe.
V rámci konceptu „jedna země, dva systémy“měla být obyvatelům Hongkongu po prvních 50 let od předání Číně zaručena stejná práva a svobody jako za britské vlády. To se zpočátku dařilo. Situace se začala měnit až v roce 2003. Vláda se tehdy rozhodla přistoupit k přijetí vlastního zákona o státní bezpečnosti, jak jí ukládá hongkongská miniústava. Mezi obyvateli Hongkongu se ale zvedla vlna odporu. Chápali ho jako ohrožení svých práv. Prvního července 2003 vyšlo do ulic demonstrovat na půl milionu lidí, kteří požadovali stažení zákona a odstoupení správce Hongkongu, Tung Chee-hwa. Pod tlakem veřejnosti byl zákon odložen na neurčito a Tung Chee-hwa po čase sám odstoupil. Což znepokojilo Peking.
Od roku 2003 je možné pozorovat postupné narůstání nedůvěry Číny v hongkongskou společnost. Zároveň v Hongkongu po odložení nepopulárního zákona začaly sílit hlasy volající po demokratizaci a všeobecném hlasovacím právu. Výsledkem snah bylo navýšení přímo volených míst do Legislativní rady o pět zastupitelů (z 30 na 35).
Byla tu naděje, že další demokratizace je možná. Bohužel, opak se stal pravdou. V červnu 2014 vydala čínská Státní rada Bílou knihu, která praví, že centrální vláda má úplnou soudní pravomoc nad Hongkongem. Ve stejném roce hongkongská Legislativní rada odmítla čínský návrh na reformu volby správce Hongkongu, kdy by lidé mohli volit ze třech předem vybraných kandidátů. Lidový odpor k této reformě dal vzniknout Deštníkovému hnutí, mírovému protestu, který zablokoval hlavní dopravní tepnu v centru města a požadoval přímou volbu správce Hongkongu.
Důležitým mezníkem v propadu hongkongské autonomie byl rok 2019, kdy správkyně Carrie Lamová navrhla novelu zákona, která by umožnila předávání obviněných v Hongkongu k trestnímu stíhání v Číně. Jejímu přijetí zabránili až demonstranti, kteří budovu Legislativní rady obstavili barikádami. Začaly několikaměsíční protesty, které se z pokojných demonstrací o jednom, dvou milionech lidí vyvinuly v občanské nepokoje provázené násilím. Mezi hlavní požadavky protestujících patřilo nejen stažení kontroverzní novely, ale opět i přímá volba správce Hongkongu. Novela zákona byla stažena a masové protesty ukončil nakonec příchod covidu v lednu 2020.
Nová reforma volebního systému nastolena Pekingem zároveň znovu snížila počet přímo volených míst do Legislativní rady ze 35 na 20 a zvoleni mohou být pouze patrioti oddaní čínské vlasti. Zákon o státní bezpečnosti pak způsobil zemětřesení v hongkongském právním systému. Vláda může vybrat soudce pro jednotlivé případy a presumce neviny je už jen historickou vzpomínkou. Propuštění na kauci je u obvinění z porušení zákona o státní bezpečnosti jen výjimkou a mnoho obviněných čeká ve vazbě dlouhé měsíce.
Pomocí chytrých telefonů je monitorován pohyb obyvatel a plakáty v ulicích varují před nebezpečím terorismu a nabádají občany, aby hlásili policii cokoliv podezřelého. V jednom z nejbezpečnějších měst v Asii to zní znepokojivě.
Plakáty v ulicích nabádají občany, aby hlásili policii cokoliv podezřelého. V jednom z nejbezpečnějších měst v Asii to zní znepokojivě.
Svoboda se může stát luxusem Zatímco se celý Hongkong nezadržitelně „počínšťuje“, lidé v Hongkongu vykazují přesně opačný trend a považují se za méně čínské než dříve. Podle hongkongského Institutu pro průzkum veřejného mínění se jen 29 procent obyvatel považuje za Číňany oproti 40 procentům v roce 1997, 70 procent se identifikuje jako Hongkonžané oproti 60 procentům v roce 1997. Je těžké předvídat, jaký bude Hongkong za dalších deset let.
Deník South China Morning Post oslovil 25 osobností a požádal je, aby jedním slovem popsali Hongkong. Nejčastěji citovaným slovem byla „odolnost“a druhým „dynamika“. „Změna“je slovo, které nejlépe vystihuje Hongkong podle vydavatele Jimmyho Pang Chi-minga. Formou básně pak dodal: „Všechno se může změnit. Černá se může změnit v bílou. Svoboda se může stát luxusem. Čínsko-britská deklarace historickým dokumentem. Padesát let beze změn je jen sen. Absurdita se stává normalitou. Pravdivá slova jsou nebezpečným zbožím.“