Ropná šoková terapie

Energetická krize, vyvolaná ruskou agresí na Ukrajině, není v historii první ani poslední. Jak se ale z takového vývoje poučit?

Od vypuknutí války na Ukrajině slouží historie jako jeden z jejích interpretačních rámců. Ruský prezident Putin ji využívá k ospravedlnění své agrese směrem ke svým občanům i k delegitimizaci Ukrajiny jako státu a Ukrajinců jako národa. Sám je střídavě oblékán (či si sám navléká) roucho Ivana IV. Hrozného, Petra Velikého či Adolfa Hitlera. Historici (profesionálové i amatéři) prezentují jednu kauzu za druhou ve snaze válku ještě více osvětlit, nebo naopak záměrně či neúmyslně zatemnit. Poněkolikáté v této dekádě tak již prožíváme novou studenou válku a souboje ruské a ukrajinské armády evokují fronty války druhé, či dokonce první. Jedni se obávají Mnichova, druzí Vietnamu.

A nyní tu máme novou paralelu. V souvislosti s embargem na ruskou ropu a hrozbou uzavření plynových kohoutků se nejčerstvějšími „obrazy z dějin světových“stávají dlouhé kolony nákladních aut, které na amerických dálnicích v prosinci 1973 blokovaly dopravu na protest proti zdražení galonu benzinu ze zářijových 27 na vánočních 50 centů. V Evropě zase pro změnu zely víkendové silnice prázdnotou a pumpaři vyvěšovali všeříkající nápisy: „Omlouváme se, dnes není benzin.“

Před téměř půlstoletím se totiž západním ekonomikám ucpaly tepny, jež do jejich těl přiváděly „krev 20. století“neboli ropu, a způsobily jim tak vážné komplikace.

Konec i začátek

Jak konstatují historici Elisabetta Biniová, Giuliano Garavini a Federico Romero v kolektivní práci Oil Shock. The 1973 Crisis and its Economic Legacy (2016), ropný šok roku 1973 se často považuje za zlomový okamžik dvacátého století. Minimálně pro západní země tím symbolicky i fakticky skončila éra trvalého poválečného růstu, po níž následovala stagnace, nezaměstnanost a sociální nepokoje. Nicméně tohle je podle výše zmíněných autorů jen západní pohled – mnoho ropných, nezřídka čerstvě samostatných zemí tímto momentem naopak uzavřelo pro ně ponižující éru kolonialismu, kdy byly jen podřízeny Západu a staly se plnoprávnými členy mezinárodní ekonomiky. Také slovo „šok“podle nich ne zcela správně sugeruje, že razantní zvýšení cen ropy bylo naprostým překvapením. Nebylo – anebo přesněji řečeno, jak pro koho. Zasvěcení již od konce 60. let cítili toto zvyšování ve vzduchu v důsledku řady ekonomických a geopolitických změn.

Do té doby ropný oběh fungoval skvěle. Jak uvádí odborník na petrochemický průmysl Rasoul Sorkhabi, od konce druhé světové války si svět užíval levnou ropu v ceně od 1,8 do dvou dolarů za barel. Pocházela především ze Středního východu, kde se v letech 1948–1972 její produkce zvýšila z 1,1 na 18,2 milionu barelů denně, přičemž celosvětová produkce vzrostla z 8,7 na 42 milionů barelů denně.

Jak Sorkhabi uvádí, mezinárodní ropná konsorcia v čele s americkými koncerny jako Chevron kontinuálně zvyšovala těžbu, aby vyhověla rostoucí poptávce, zároveň ji ale udržovala na takové úrovni, aby ropy byl dostatek a byla i cenově dostupná, což mělo dále podpořit její spotřebu. Spojené státy se navíc rozhodly spoléhat na vlastní zdroje a v roce 1959 omezily dovoz surové i rafinované ropy na méně než devět procent domácí poptávky. Americká produkce vzrostla v letech 1948 až 1971 z 5,5 na 9,5 milionu barelů denně, i tak se ale podíl USA na světové produkci ve stejném období snížil z 64 na 22 procenta. Na začátku 70. let americká těžba dosáhla svého vrcholu a pro nenasytnou americkou ekonomiku bylo třeba ropu dovážet ve velkém – ještě před ropným šokem v roce 1973 to podle Sorkhabiho bylo již 6,2 milionu barelů denně. Růst cen ropy tak byl dříve nebo později nevyhnutelný.

Byly tu však i další faktory. Ropným státům se nezamlouvalo, že především americké ropné firmy si díky někdy již zastaralým smlouvám držely výhodnou pozici při dělení zisků z těžby a prodeje ropy. Změnit to mohla koordinace produkční a exportní politiky tak, jak se o to od roku 1960 snažili zakladatelé organizace OPEC jako Írán, Irák, Kuvajt nebo Saúdská Arábie.

Další možností bylo vyvinout tlak na změnu smluv z pozice jednotlivého státu. Touto cestou se vydal například sedmadvacetiletý Muammar Kaddáfí poté, co v čele skupiny revolučních armádních důstojníků svrhl v roce 1969 krále Idrise I. Libye v té době přitom dodávala třetinu evropské ropy. Kaddáfí se snažil o to, aby jeho režim měl více než poloviční podíl na ziscích z ropy. Ve stejnou

KRESBA LELA GEISLEROVÁ dobu se zase Írán dohodl s konsorciem ropných společností na 55 procentech z ropných zisků. Cena ropy se tak po dohodách z Teheránu a Tripolisu z února, respektive dubna 1971 začala po dlouhé době výrazně hýbat a postupně šplhala až ke čtyřem dolarům za barel.

Benzin za 50 centů, když ještě nedávno stál o polovinu méně? Nemyslitelné! Američané si na peněženku sahat nenechají, a tak na protest zablokují dálnice dlouhými kolonami... Kdepak, všechno už tu bylo: i válkami vyvolané stoupající ceny ropy.

Pro západní země tím skončila éra poválečného růstu. To je ale západní pohled – mnoho ropných zemí tímto momentem naopak uzavřelo pro ně ponižující éru kolonialismu.

Pravidelné výkyvy

Ropné, respektive obecně energetické šoky, z nichž jeden právě prožíváme i my, jsou podle historika Scotta Montgomeryho spíše než anomálií nedílnou součástí dynamiky trhu s těmito komoditami. Mohou být důsledkem válek nebo revolucí, ale i rychlého hospodářského růstu v zemích ropu dovážejících či politických konfliktů nebo nedostatku investic do ropného průmyslu v zemích ropu vyvážejících. Jak podotýká Montgomery, většinou se sejde několik faktorů najednou. Již před ruskou invazí ceny ropy stoupaly kvůli rostoucí poptávce v důsledku postpandemického oživení a tomu neodpovídající nabídce. OPEC ve volném partnerství s Ruskem dostatečně nezvýšil těžbu a reagovat nestačily ani americké společnosti těžící ropu z břidlic. Státy tak musely sáhnout do svých ropných zásob. To podle Montgomeryho vyvolalo u obchodníků s komoditami v New Yorku, Londýně či Singapuru obavy z hrozícího nedostatku a ceny zvýšili. A po invazi pak přišel cenový šok, při němž se během několika měsíců ceny ropy zvýšily až na více než 130 dolarů za barel.