Černý humor je strategií přežití

Se švédskou spisovatelkou Ninou Wähä o svérázných postavičkách dalekého severu, zlu v rodinách nebo o tom, co mají společného herci a spisovatelé

Myslím, že to byl i způsob, jak zpracovat některá traumata, k nimž se nachomýtli. Třeba jeden z příběhů, který jsem v Odkazu použila, jsem slyšela opravdu z mnoha stran. Ten trochu děsivý o chlapcích ze sousedství a jejich rakvích, které stály doma ve světnici. Slyšela jsem to tolikrát a v tolika verzích, že je jasné, že se to skutečně stalo.

LN Když se na Pentiho díváme spíš obrazně, tedy jako na symbol zla a všeho špatného, myslíte si, že svého Pentiho má každá rodina?

Myslím, že je to opravdu extrémní postava, ale když jsem ho napsala, říkala jsem si, že mu vlastně rozumím. Ne že bych chtěla omlouvat jeho chování, ale měl k tomu všemu spoustu předpokladů. Jeho matka zemřela při porodu, jeho otec mu to celý život vyčítal, navíc byl z velmi zbožné rodiny, kde byl pořád přítomný strach z trestajícího Boha, potom musel narukovat, přestože byl velmi mladý. Tehdy se žádná válečná traumata vojáků vůbec neřešila, tak si v sobě odnesl spoustu hrůzy. Také hranice mezi vším mužským a ženským byla velmi zřetelná a neprostupná. Penti byl zkrátka produktem své doby. A v tomhle smyslu tehdy nebylo takových lidí málo. Nechci mluvit o všech rodinách, ale v těch dysfunkčních je vždycky někdo, kdo určuje náladu celé rodiny, takový moodmanager. Jediná osoba, jejímž rozpoložením se všechno řídí. Může to být otec, matka, ale někdy dokonce i dítě. Důvody bývají velmi podobné – různá tabu, dogmata, věci, o kterých se nemluví, přísné tresty. Pořád ještě bojujeme s tím, že emoce jsou špatné, neumíme s nimi pak zacházet, ovládat je.

LN Já sama pocházím z Jizerských hor, oblasti s nádhernou přírodou, ale také drsnými podmínkami pro život. Taky trochu zapomenutý kraj a podobně svérázní lidé. Asi i proto jsem v Odkazu našla i kus něčeho, co je blízké mně…

Tenhle příběh se odehrává v Tornedalenu, ale je spousta odlehlých míst světa, kde žijí lidé hodně podobným způsobem. Takové periferie. Navíc každý z těch 12 vystupujících sourozenců je složený z mnoha reálných postav. Vezmu si něco ze sebe, něco z druhých, něco od svých dětí. Z toho vznikne takové klubko hmoty, která najednou začne ožívat. Pak pořád něco přidávám a ubírám, až to začne nějak fungovat.

Všechny ty postavy jsou vymyšlené, ale všechny jsou postavené na základě mých pozorování reálných lidí. Jsou to skutečně odžité pocity, které zná většina z nás.

LN Kolik verzí textu pak obvykle vzniká?

Těžko říct. Když píšu, přijdu si spíš jako malíř, který používá olejové barvy. Kdo to někdy zkusil, ví, že je potřeba nechávat je zaschnout, než začnete s další vrstvou. Proces psaní u mě vypadá velmi podobně. Udělám si takový náčrt, osnovu, kterou si zapíšu. A začnu přidávat barvy. Tady trochu červené a nechat zaschnout, sem trochu a nechat být, pak jinou barvu a pořád dokola. Několikrát se ke každému místu vrátím a snažím se ho víc a víc propracovávat, řeším to, co je pro mě v tu chvíli naléhavé, až mi to začne dávat smysl a ozve se onen hlas. A já ho poslouchám, vede mě zvědavost, co mi řekne, co mi možná neříká, možná že mi někdy i lže. Tak se formuje psychologie nějaké postavy. Pak se můžu podívat dál, jak asi vypadá ten nebo ta, nakonec přemýšlím o místě, kde žijí. Kousek po kousku něco přidávám.

LN Stále mě překvapuje, jak práce spisovatelů vypadá. Pořád to svádí k představě, že si prostě jen sednou, napíšou román, vydají ho…

Další takovou neviditelnou prací je i čtení textu, který člověk napíše. Aby se ujistil, že skutečně napsal to, co si myslí, že napsal. Jsou to skutečně dvě odlišné věci. To, co chci napsat a co jsem napsala.

LN Aktuálně vám ve Švédsku vyšel i další román – Babetta. Stejně jako Odkaz je prý poměrně temný, nemáte v plánu nějaký humoristický kousek?

Co vím, Odkaz četli jako hodně temný lidé ve Švédsku. Ve Finsku si tam čtenáři dokázali najít i tu veselejší stránku. Je to hodně černý humor, který je tam na severu i určitou strategií přežití. Myslím, že iv Babettě je určitý druh humoru, byť možná dost ostrý. Ale knihy, které se líbí mně, jsou spíš vyvážené, najdete tam od všeho něco. A to je i můj styl.