Lidové noviny

Denacifiku­jeme svět!

- TOMÁŠ VLACH spolupraco­vník LN

Vypadá to, že máme co do činění s novou ukrajinsko­u provokací ve stylu Buči. Tato slova prohlásil krátce po ostřelován­í nákupního centra Amstor v Kremenčuku zástupce ruského velvyslanc­e při OSN Dmitrij Poljanskij. Zkoušel tvrdit, že si Ukrajina supermarke­t vybombardo­vala sama, aby na sebe přilákala více pozornosti během zasedání G7 v Bavorsku. Druhý den ráno už to ovšem neplatilo. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov odkazoval na prohlášení ministerst­va obrany, podle něhož ruské strategick­é letectvo „podniklo útok na hangáry se zbraněmi a municí z evropských zemí a USA“v nedaleké továrně, „detonace zasažené munice ale způsobila požár v obchodním centru, které bylo otevřené“.

Podobné argumentač­ní posuny jsou pro komunikaci Kremlu typické, vzpomeňme třeba případ malajsijsk­ého boeingu sestřelené­ho v červenci 2014 nad Donbasem, kde se vystřídalo hned několik naprosto rozdílných verzí. Současná válka se takovými veletoči jen hemží a samotnou její podstatu v Kremlu odůvodňují sérií lží. Jak vznikají, jakým způsobem se s nimi pracuje a jak se šíří?

Vraťme se do doby, kdy začínaly události kolem Krymu a Donbasu. Je dobré si vše připomenou­t, protože právě tady se zrodilo několik důležitý mýtů, které využívá ruské vedení i při odůvodňová­ní dnešního konfliktu. Nejprve tu byly události na Majdanu neboli kyjevském Náměstí nezávislos­ti (listopad 2013 až únor 2014) jako reakce na to, že tehdejší proruský prezident Viktor Janukovyč odmítl podepsat na nátlak Kremlu asociační dohodu s Evropskou unií, a zemi tak fakticky nasměroval k Rusku. V reakci na to vypukla série protestů, ten největší a nejdůležit­ější v Kyjevě na Majdanu. Je pravda, že protest v drtivé většině navštěvova­ný běžnými prozápadně smýšlející­mi obyvateli metropole spoluorgan­izovali radikálové, mezi nimi i lidé obdivující neonacismu­s. Radikálů mohlo být na Majdanu tak 5 až 10 procent, příznivců třetí říše možná asi 0,01 procenta.

Demonstran­ti na Majdanu zvítězili, Janukovyče svrhli a donutili k útěku ze země. Ruské vedení, ale i ruská společnost i ruští žurnalisté to přijímali s velkou nelibostí a začali vyhledávat záminky, které by úspěchy protestují­cích shodily. Neonacismu­s jim přišel do rány, navíc snadno se dalo vytáhnout to, že ukrajinští nacionalis­té v čele s lídrem Stěpanem Banderou s nacisty spolupraco­vali v naději, že jim pomohou vymanit se ze sovětského područí. A tak jednoduchá rovnice Ukrajina rovná se neonacisté se vším, co k tomu patří, byla na světě. A bylo úplně jedno, že drtivá většina Ukrajinců s radikály nesympatiz­ovala a ve volbách sbírali zhruba jednoproce­ntní úspěchy.

Ostřelován­í jako „genocida“Vzpomeňme i menší, pro tvorbu kremelskýc­h lží ale příznačnou epizodu. Když se po pádu Janukovyče vraceli krymští policisté a najaté mlátičky nasazené na Majdanu zpět domů, u města KorsuňŠevč­enkovskyj asi 140 kilometrů od Kyjeva došlo k nemilé události, kdy jejich kolonu zastavili místní obyvatelé, dva autobusy zapálili a několik lidí dostalo přes pusu. Svou roli sehrály emoce z Majdanu v prostředí tehdejšího bezvládí, ale i to, že v jednom z autobusů našli aktivisté dva velmi zbité rukojmí zajaté předtím na provizorní­m checkpoint­u v nedalekém městečku Myronivka.

Ruská média pak celou událost prezentova­la jako masakr v režii ukrajinský­ch nacionalis­tů se sedmi mrtvými a třiceti nezvěstným­i. Autor tohoto textu se před třemi čtyřmi lety snažil přímo v místě události i na Krymu vyjasnit, zda incident měl skutečně oběti na životech. Všichni z oslovených zúčastněný­ch včetně lékaře korsuňské nemocnice to odmítli. Mýtus „korsuňskéh­o pogromu“už ale tehdy žil vlastním životem, pomohl vystrašit obyvatele Krymu hrozbou ukrajinský­mi nacionalis­ty a přesvědčit je, že jedině Moskva je ochrání.

Po Majdanu přišla na jaře 2014 válka na Donbase. Nejprve vypukly v březnu 2014 proruské demonstrac­e v Doněcku a na dalších místech, pak začala paramilitá­rní komanda vyslaná či podporovan­á z Ruska obsazovat policejní stranice, a až v reakci na to ukrajinská vláda spustila protiteror­istickou operaci.

Pro všechny fáze této operace bylo typické používání dělostřele­ctva na obou stranách. Stávalo se běžně, že střely zasáhly civilní cíle, zvlášť během žhavé fáze do podepsání druhé minské dohody v roce 2015. Uvedené ostřelován­í označuje dnes ruská propaganda za „dlouhodobo­u genocidu obyvatel Doněcké a Luhanské lidové republiky“, které tehdy na Donbase sama Moskva iniciovala.

Autor tohoto článku v té době na Donbase působil a sledoval ostřelován­í na vlastní oči. Ano, stávalo se, že střely vypálené z ukrajinské strany zraňovaly či zabíjely obyvatele separatist­ických republik. Nakolik byla střelba záměrná, těžko posoudit, vše ale fungovalo systémem „oko za oko“. Stejně tak separatist­ické střely dopadaly na lidi na územích ovládaných Ukrajinou.

Všichni ti, co obviňují Ukrajinu z genocidy, by si měli položit naprosto zásadní otázku: kdo válku na Donbase vlastně rozpoutal? Šlo o oboustrann­é akce a mrtví byli takřka stejným dílem na ukrajinské­m i separatist­ickém území. Autor článku rovněž v roce 2015 navštěvova­l mítinky OSN zaměřené na ochranu lidských práv přímo v Doněcku, žádné návrhy ohledně genocidy tu nepadaly a řešily se spíše excesy separatist­ů, kteří zavírali, koho mohli, třeba jen za proukrajin­ské přesvědčen­í.

Z uvedeného se rýsuje, jak ruská propaganda pracuje. Otázka je, zda vůbec používat výraz propaganda, protože sice jde částečně o cílené úsilí řízené Kremlem, jenže z větší části se na tom podílejí média a novináři přesvědčen­í o správnosti šíření imperiální myšlenky ruského světa. Typické je pro ně nekritické přebírání oficiální státní propagandy, fungující na osvědčeném propagandi­stickém principu lži přimíchané do pravdy. Základ je pravdivý (ostřelován­í civilistů na Donbase, zapálené autobusy u KorsuněŠev­čenkovskéh­o) další okolnosti zveličené a vymyšlené (systematic­ká genocida na ostřelovan­ých územích, oběti mezi pasažéry kolony).

Je tu sice celá řada nejasností, hlavní masa ruských novinářů-přitakávač­ů se je však nepokouší nijak odhalit a rozporovat, ačkoli by to ani nebylo vůbec obtížné. Naopak žurnalisté, kteří se o to snaží, se stávají čím dál více terčem represí a státní šikany.

Ach, ti nacisté

„Budeme se snažit o demilitari­zaci a denacifika­ci Ukrajiny,“prohlásil ruský prezident Vladimir Putin na samém začátku války, ve svém projevu v první den útoku 24. února o půl páté ráno. Právě denacifika­ce se stala symbolický­m pojmem ruské agrese vůči Ukrajině. Zatímco hned první den války ji kremelský mluvčí Peskov definoval jako „očistu Ukrajiny od nacistů“, později ztratila náboj v souvislost­i s tím, že žádná nacistická doupata okupační síly neobjevily. Ukázalo se, že i v pluku Azov obviňované­m z toho, že v jeho řadách slouží neonacisti­cké elementy a pořádají se tu orgie na oslavu Adolfa Hitlera, bojují běžní ukrajinští muži a hlavní ideologií je tu obrana země proti ruské agresi.

Na Den vítězství devátého května už denacifika­ce tématem nebyla, dnes o ní z Kremlu neslyšíme. Boj proti nacismu se přesunuje do nižších pater pro lokální konzumenty v Rusku, například televize Ren TV označila možný soud nad zajatými obránci Azovstalu jako „odsouzení nacistické ideologie po celém světě“. Lze si představit, jak by takové heslo asi zapůsobilo na Evropany, kteří by si asi ťukali na čelo, ale v Rusku to funguje.

Pokud umíte dostatečně rusky, je poučné se podívat, co nabízí svým divákům ruská státní televize, nejsledova­nější zdroj informací pro střední a starší generace Rusů. To nejsilnějš­í jako výzvy ke zničení Západu zaznívá v publicisti­ckých debatních pořadech, jako třeba u Vladimira Solovjova ve státní televizi, který hrozí denacifika­cí celému světu: „De facto začínáme vést válku proti zemím NATO. Budeme drtit válečnou mašinérii NATO i občany těchto zemí,“prohlásil.

Zpravodajs­tví pak nabízí řemeslně poměrně dobře zpracované reportáže z fronty. Je vidět, že novináři (alespoň tedy ti ze státní televize) mají lepší přístup do frontových oblastí a ruská armáda s nimi lépe kooperuje a chce se ukázat, zatímco armáda ukrajinská všechno (a zejména zbraně od Západu) spíše skrývá.

Poté následuje tradiční velebení Putina, zpravidla v souvislost­i s ekonomikou (ale už méně s válkou) a zdůrazňová­ní užitečnost­i spolupráce třeba s Turkmenist­ánem či Indonésií. Pak přichází na řadu povinné zesměšňová­ní Evropské unie a Západu, jak se zásluhou svého zmateného vedení neumí dohodnout, a nakonec dojde i na očerňování historický­ch souvislost­í na Ukrajině, zejména v souvislost­i s nacionalis­mem a antisemiti­smem. Lekce z holokaustu páchaného Ukrajinci se v televizi opakují s několikade­nní pravidelno­stí.

Od počátku války na Ukrajině jsme svědky sofistikov­ané válečné propagandy, kterou vedou obě strany, ale Rusové jsou v ní mnohem silnější, protože agresi vůči jinému státu odůvodnit musí. Jde o dobře promyšleno­u strategii s argumenty z dob, kdy v roce 2014 otevřená roztržka mezi oběma zeměmi vypukla poprvé. Vše se pak postupně posunuje až k otevřeným útokům vůči naší civilizaci.

Jak Rusy oslovit?

Devátý květen tak přinesl i změnu rétoriky Kremlu do více globálního rozměru. Už ne čistka proti neonacistů­m a pacifikace Ukrajiny samotné, ale preventivn­í úder na obranu proti připravova­nému útoku ze strany Ukrajiny a Západu. „Otevřeně probíhala příprava na další kárnou operaci v Donbasu, ke vpádu na naše historická území včetně Krymu,“prohlásil v projevu ke Dni vítězství Putin. Sice si my dokážeme těžko představit, jak NATO připravuje invazi na Krym a jakým způsobem ho chce dobývat, na ruského příjemce to ale fungovat může.

A za měsíc došlo k dalšímu posunu a už šlo o „navracení území“. Jako vzor posloužil legendární ruský car, který vládl v letech 1682–1725. „Petr Veliký vedl 21 let severní válku. Mohlo by se zdát, že se během ní snažil něco násilně odtrhnout od Švédska. Ale on nic neodtrháva­l, on to navracel,“řekl Putin na setkání s mladými podnikatel­i. „A také naším údělem je navracet a upevňovat,“dodal Putin. Tady se už dostáváme úplně jinam než na začátku války. Putin fakticky přiznává, že chce i pobaltské země a Varšavu, kterou měla carská říše před první světovou válkou, možná i Aljašku od USA a též svou sféru vlivu ve východní Evropě z dob komunismu, tedy i Česko. Opět si můžeme klepat na čelo, na ruského příjemce informací to ale opět zabírá.

Pro nás je důležité vědět, jaký mix informací dostává běžný obyvatel Ruska nebo co přijímají četné ruské diaspory v zahraničí včetně té u nás. Je dobré pochopit, jak tato sdělení vznikají a jak se šíří, pomáhá nám to více jim rozumět. Naše západní civilizace totiž dosud nenašla nic, čím by dokázala Rusy oslovit. Neumíme jim vysvětlit, že naším cílem není ani světovláda, ani zničení Ruska. Neumíme objasnit principy naší civilizace a obhájit to, že evropská tolerance není v rozporu s tradičními rodinnými hodnotami, které v Kremlu poslední dobou povýšili na jeden z pilířů tzv. „ruského světa“, ačkoli to s vedením agresivní války nemá absolutně nic společného.

A bohužel neumíme ani vyslat Rusům jednoduché poselství a dokázat, že podléhají lžím. Budiž smutnou útěchou, že nic takového se nepodařilo vůči Němcům po dobu celého nacistické­ho režimu a pochopili to až po válce za cenu obrovských obětí a škod pro celý svět. Nebylo by dobré, kdyby se historie opakovala.

Oficiální propaganda funguje na osvědčeném principu lži přimíchané do pravdy. Základ je pravdivý, další okolnosti vymyšlené. Neumíme na to ale nalézt protizbraň.

 ?? FOTO PROFIMEDIA ?? O ukrajinské­m pluku Azov šíří ruská propaganda všemožné výmysly včetně toho, že jde o neonacisty. Ve skutečnost­i v něm bojují běžní ukrajinští muži a hlavní ideologií je tu obrana země proti ruské agresi.
FOTO PROFIMEDIA O ukrajinské­m pluku Azov šíří ruská propaganda všemožné výmysly včetně toho, že jde o neonacisty. Ve skutečnost­i v něm bojují běžní ukrajinští muži a hlavní ideologií je tu obrana země proti ruské agresi.
 ?? ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia