Duchovní život šimpanzů a vědkyň

Vminulém půlstoletí to byly tři ženy, které se zásadně zasloužily o poznání našich lidoopích příbuzných: Dian Fosseyová zkoumala horské gorily, Birute Galdikasová se zaměřila na orangutany a Jane Goodallová pak přinesla převratné objevy o chování šimpanzů.

Světově i u nás je z nich nejslavnější zřejmě Goodallová, jejíž knihy Ve stínu člověka a Nevinné bestie česky vycházely už před rokem 1989. Po knize Pohled oknem: třicet let se šimpanzi v Gombské rezervaci (Paseka, 2011) byla nyní česky publikována i její autobiografie Důvod k naději: Moje cesta životem. Na rozdíl od publikace Ve stínu člověka, jež shrnovala její africké výzkumy, se tentokrát autorka zaměřila i na to, co jim předcházelo a co následovalo. Přiznává přitom, že text obsahuje i pasáže, které byly téměř doslovně převzaty z jejích starších knih.

Vyhlazovací války šimpanzů Tentokrát tedy Goodallová vypráví o svém dětství s chápavou matkou, která podporovala její zájem o přírodu. Rodina ale nebyla dostatečně majetná na to, aby si Goodallová mohla dovolit vysokoškolské studium přírodních věd. Naštěstí se díky pozvání kamarádky náhodou dostala do Afriky, kde si jí díky její píli, odhodlání i zájmu o věc všiml antropolog a paleontolog Louis Leakey, který ji nasměroval k úkolu, jemuž od té doby věnovala většinu svého života. A pokračuje v něm i nyní, kdy šimpanze a další divoká zvířata v Africe podporuje i prostřednictvím organizací jako Institut Jane Goodallové nebo přes vzdělávací program Roots & Shoots, který je zaměřený na mladé lidi a jejich osvětu v oblasti ochrany životního prostředí.

Čím se ale Goodallová vlastně proslavila? Díky svým výzkumům, jejichž financování zprvu Leakey zajišťoval, zjistila, že šimpanzi vedou vyhlazovací války, při nichž šimpanzi z jedné skupiny zachází se svými šimpanzími protivníky jako s lovnou zvěří – v očích druhé tlupy jsou naprosto zbaveni svého „šimpanství“, říká autorka emotivně a poněkud nadneseně. Ale také odhalila, že vyrábějí a používají nástroje, případně vykazují chování, které někteří klasifikují jako protonáboženské, totiž reagují tak, že to připomíná naše pocity bázně a údivu. Například když u vodopádu, který i Goodallová popsala jako duchovně silné místo, šimpanzi pomalými rytmickými pohyby (jakoby) tančí. Jiné, ještě pozoruhodnější druhy podobného chování (viz například časopis Dingir 4/2018 – „Náboženství a zvířata“) Goodallová ale bohužel nezmiňuje.

Náboženská, či alespoň spirituální složka je však v knize výrazně přítomná, ovšem autorka bohužel ani tolik nepíše o spiritualitě šimpanzů, kde je velmi stručná až strohá, jako spíše o té svojí. Vzpomíná na vlastní náboženskou výchovu i na své duchovní hledání, k němuž během jejího dospívání patřila i zamilovanost do jednoho pastora, jehož kázání i díky tomu nadšeně poslouchala. A obsáhle líčí rovněž svoje až mystické stravy, a to prostřednictvím vlastních básní („Duše tvá – vesmír sám – pak splyne volná s nejhlubší podstatou: jediným věčným Já“) i popisů svých pobytů v přírodě.

Do duchovních hlubin

Jak píše, oč déle osaměle žila v „kouzelném“africkém pralese, o to víc s ním srůstala. I neživé předměty pro ni získávaly jedinečnost a podobně jako její oblíbenec František z Assisi jim i Goodallová začala dávat jména a zdravit je jako přátele. „Dobré ráno, Špice,“zdravila každé ráno skalnatý výchoz, když na něj usedla. „Ahoj potůčku,“řekla prý, kdykoli nabírala vodu. Obzvlášť silně pak vnímala bytosti stromů: „Měla jsem pocit, že cítím mízu, jak proudí od skrytých kořenů až do nejtenčích větviček vysoko nade mnou, ať jsem se dotýkala sluncem ohřáté hrubé kůry lesního obra, nebo chladivé hladké kůry mladého nedočkavého stromku.“

Jindy zase Goodallová píše o svých parapsychologických zážitcích, kdy s ní měli na dálku komunikovat blízcí příbuzní ve chvíli svého umírání, nebo snad i po smrti. (Dodejme, že i u některých šimpanzů nacházela „vrozenou důstojnost“a s některými měla blízké vztahy, které ale byly v tomto smyslu omezeny na dobu jejich pozemského života – během umírání se s ní už telepaticky neloučili).

Z perspektivy duchovního člověka se dívá také na současnou ekologickou krizi, u níž doufá v pozitivní vyústění, a to díky odolnosti přírody, energii a nadšení mladých lidí po celém světě a také díky „nezdolnosti lidského ducha“. Dokonce věří v to, že se nám lidem podaří „popohnat morální evoluci“, což má spočívat v tom, že se obyčejní lidé stanou svatými, nebo alespoň „napůl svatými“. Připomíná, že také velké duchovní postavy také byly normálními smrtelníky. Stejně jako my dýchaly vzduch a potřebovaly jíst a pít, věřily ale v duchovní moc, v Boha. To jim umožnilo napojit se na velkou duchovní energii, „ze které všichni žijeme, díky níž se pohybujeme a ze které vzešlo naše bytí“.

Blíž k šimpanzům, nebo k světcům? Autorčiny náboženské úvahy nejsou příliš originální či systematické a její zmíněný nápad s jakousi „kolektivní“svatostí snad může působit až trochu naivně. Jane Goodallová je ovšem natolik světoznámou a vlivnou osobností, že stojí za to poznat i tento nevšední aspekt její osobnosti, který například v českotelevizním rozhovoru pořadu Hydepark Civilizace zůstal stranou pozornosti. Je to zajímavé už proto, že vztah vědy a víry zdaleka nevnímá jako protiklady; její vegetariánství, jež se vyvinulo ve veganství; i víra v reinkarnaci jsou důležitou součástí jejího myšlení.

Nakonec právě tato dimenze jejího uvažování také může pomoci českým čtenářům pochopit, proč v roce 2021 zrovna ona obdržela Templetonovu cenu, která je někdy obrazně popisována jako „Nobelova cena za náboženství“a uděluje se žijícímu člověku, jenž se zasloužil o přínos na poli „pokroku ve výzkumu a objevech týkajících se duchovních skutečností“(z tuzemských osobností je jejím držitelem Tomáš Halík).

Pro většinu lidí jistě nadále bude především člověkem, který ukázal, jak moc nám jsou šimpanzi – v dobrém i zlém – podobní a že jim skoro nic lidského není cizí. Ale můžeme to vyjádřit i jinak: protože máme tak moc společného s šimpanzi, nedá se očekávat, že se ze všech lidí stanou světci.

Asi jen málokdo dokázal číst či sledovat dokument o šimpanzích, aniž by nezaslechl její jméno. Jane Goodallová se stala ve svém oboru legendou. Nyní vydala vzpomínkovou knihu, která je plná nejen práce v džungli, ale i svérázných náboženských názorů.

U šimpanzů nacházela „vrozenou důstojnost“a s některými měla blízké vztahy, omezené však na život – během umírání se s ní už telepaticky neloučili