Student v klášteře bojuje s touhou
Literaturu si rozvracet nedáme! Některým lidem od literatury nevoní, že se čím dál víc knížek opovažují vydávat slavní lidé z jiných oborů. Nejnovějším přírůstkem je román herce Jiřího Mádla s názvem Přitažlivost planety Krypton… Ale smí se to vůbec? A ohrožuje to nějak literaturu?
Dalo se to přece čekat, že i scenárista a režisér Jiří Mádl přijde s knihou. Literatura prokazuje svou sílu, je základem všeho, ať si každý říká, co chce. Proto tolik umělců z jiných odvětví vydává knihy. Namátkou můžeme jmenovat herce Matěje Dadáka, divadelního režiséra Miroslava Krobota, šéfa ostravského Divadla Mír Alberta Čubu, herečku Terezu Rambu či dramatika a režiséra Davida Drábka, jehož Ochechule prohrála, co se týče prodejnosti, na celé čáře s knihami Jak přežít svého muže a Coura jeho bývalé manželky, herečky Jany Bernáškové.
Samozřejmě obrovský úspěch slavil rovněž vstup na literární pole v podání Zdeňka Svěráka, řeč je o jeho povídkových svazcích, či soubor sloupků Ani Geislerové s názvem P.S. A kdo neumí psát, ten se snaží vydat aspoň něco knize navenek podobné. Jedná se o nejrůznější diáře, kde je pár obrázků nebo mouder a hlavně podpis celebrity, jež si tím slušně přivydělá.
Gutenbergova galaxie
To jsou snad jasné důkazy. Obdobně o neodolatelné přitažlivosti a síle Gutenbergovy galaxie svědčí fakt, že technologické výboje, které možná na první pohled knihou pohrdají a mají ji za něco zastaralého, končí nakonec právě v knižním médiu. To jsou zas všichni ti youtubeři a další moderní mladí lidé.
Anebo je to jinak? Totiž přesně naopak? Že nakladatelství čím dál víc oslovují ty, kteří mají slavné jméno, a chtějí od nich knihu? Je jedno jakou, nezáleží na tom, jestli bude dobrá a co v ní vlastně bude, hlavně když na obálce bude to slavné jméno. A dělají to proto, že chtějí vygenerovat bestseller – chtějí vydělat. Tady se dostáváme k momentu, kdy jasněji než jinde vidíme, že ne každá kniha má něco společného s literaturou. Stejně jako ne každý párek obsahuje maso – ovšem zatímco v minulosti se to tutlalo, dnes to jsou hrdé párky pro vegany.
Nicméně z druhé strany, z literární obce, je pochopitelně tato vlna celebrit vnímána nelibě. Jednak proto, že většinou se jejich knihy propagují více a prodávají nepoměrně lépe, což vyvolává přirozenou závist. Tím, kdo by se měl živit psaním a následným prodejem knih, jsou přece spisovatelé, ne herci a režiséři. A jednak je tu přirozený instinkt chránit své území a výjimečnost. Někdo se celý život plahočí na tom kamenitém políčku české literatury, vydal už řadu titulů, a najednou si přijde nějaký hejsek či lehkoživka a jejich snaha okamžitě padne na úrodnou půdu, takže mají bohatou sklizeň, zatímco literát má hlad jako herec.
Někteří už dokonce ztrácejí trpělivost a glanc. Nedávný rozhovor v Reflexu s nakladatelkou Barborou Baronovou měl příznačný titulek „V Česku je spisovatelkou každá druhá herečka, čímž literatura devalvuje“. Což je překvapivě genderově nekorektní vyjádření od někoho, kdo se věnuje setrvale ženským tématům. Řekla by něco takového Barbora Baronová do očí třeba Olze Scheinpflugové? Mladá nakladatelka by si navíc zároveň přála, „aby nás lidé sledovali i mimo oficiální zářezy, stejně jako sledují Markétu Davidovou v biatlonu nebo Petru Kvitovou v tenise“.
Ostatně možná by se našel i někdo, kdo by se pousmál tomu, že se Barbora Baronová vůbec považuje za tu, která může promlouvat za literární obec, když na svém kontě má sotva dvacítku vydaných titulů. Avšak z rozhovoru vyplývá, že se domnívá, že dostává mediální prostor díky oceněním: „Právě v souvislosti s Literou jsem mohla kriticky mluvit o nevyváženém genderovém zastoupení v jejích porotách. Nejde tady o to, kdo vyhrává, ale kdo dostává moc definovat to, co je, a co není dobré. Jsem ráda, že to vedení soutěže reflektovalo – rovnoprávnější zastoupení názorů mužů a žen v letošním ročníku je pro mě malým vítězstvím.“
Ani toto vyjádření ale není nejšťastnější, neboť mezi letošními nominovanými Magnesie Litery byla rovněž kniha z nakladatelství Barbory Baronové. To už není zas tak daleko od slavné otázky fotbalového šíbra Ivana Horníka ohledně rozhodčích při zápasech jeho Viktorky Žižkov: „Koho si tam mám dát?“
Herečky na holičkách
Herečky tedy vadí, ovšem porotkyně jsou naopak malým vítězstvím… Herečka je tak patrně automaticky horší spisovatelkou než kdokoli jiný. A žena je patrně automaticky lepším porotcem než jakýkoli muž. Možná by se to dalo sloučit do jedné věty: Ať je porotkyní v knižních cenách Magnesia Litera klidně i herečka, jen když to nebude někdo, kdo se v literatuře orientuje a má penis.
Toto pěstování předsudků a zdůrazňování vlastní výjimečnosti je stejně urputné jako hloupé a marné. Herečky knihy budou vydávat, protože jim je někdo vydávat chce. A fakt, že se kdosi nejdřív etabluje v jiném oboru, ještě neznamená, že nemůže později přejít k literatuře či napsat lepší text než pravověrní spisovatelé. Jeden příklad za všechny: kolik dnešních strážců literární čistoty napsalo tak dobrý román, jako je Tichá dohoda divadelního a filmového režiséra Elii Kazana?
Zabedněné opevňování se ve vlastní výjimečnosti se ale jistě netýká pouze literatury. Když zůstaneme u knižního média, cosi podobného se přihodilo rovněž v oboru gastronomie. Lukáš Hejlík tak náruživě mapoval české restaurace, až z toho vznikly úspěšné knihy-průvodce. A jistě se najdou tací, kteří řeknou, že se herec plete do gastronomie… Jenže všechny tyhle záležitosti nezískávají pozornost jen tak. Když budete sledovat příběhy těch, kteří s něčím uspěli, většinou je to proto, že je to dlouhodobě baví, a proto to dělají se zápalem. Potom z toho teprve může být i úspěch a peníze. Obráceně to nefunguje, lidé totiž neomylně vycítí studený přístup podnikatelského záměru.
Ale teď už k literárnímu počinu českobudějovického rodáka Jiřího Mádla (1986), u nějž musel každý, kdo ho sleduje, dávno přehodnotit, že jde jen o náhodně vybraného hošíčka, který v Snowboarďácích či Rafťácích pořád křičí „Stříkej!“a hodnotí okolo chodící „štěrbiny“. Etabloval se jako herec širokého rejstříku a některé výkony jistě musely divákovi uváznout v paměti.
Kupříkladu svérázná postava ze snímku Modelář (2020) Petra Zelenky, takže vlastně ze špatného filmu. Je vůbec s podivem, že takto zkušený a ceněný režisér měl zapotřebí stvořit podivnou napodobeninu Taxikáře Martina Scorseseho. Když něco takového udělal Filip Renč ve Válce
barev na začátku devadesátých let – zde šlo pro změnu o obšleh slavné Zvětšeniny –, dalo se to ještě pochopit v rámci „dohánění“Západu, ale třicet let po revoluci?
Vedle herecké práce se Jiří Mádl vrhl i na psaní scénářů a jejich režírování. Debutoval snímkem Pojedeme k moři (2014), jehož hlavním hrdinou je kluk s kamerou. Následoval film Na střeše (2019), v němž se v důsledku náhlé smrti Jana Třísky dostalo skvělé herecké příležitosti Aloisi Švehlíkovi. Jiří Mádl se tak důrazně vymaňuje z původního obrazu, který si o něm diváci udělali na začátku. A jistě se dá říct, že ho zatím jen vylepšuje.
Slovní sex
Jak je to v případě jeho právě vydané knihy? Autor si v ní rozhodně nekladl malé cíle. Nejde totiž o žádné sloupky či jiné sebrané texty, aby to horko těžko vydalo na knihu. Bývalá teenagerská herecká hvězdička se odvážila sestrojit třísetstránkový román. Hlavní hrdina Martin, pocházející z Českých Budějovic, chodí do klášterní školy, kde se spí ve velkých ložnicích a vládnou tam církevní hodnostáři. Ne, nejde o narážku na Štěpána Dedalaz Portrétu umělce v jinošských letech Jamese Joyce.
Tato škola se nachází v rakouském Kremsmünsteru. A ne, ani zde se nejedná o lacinou narážku na slavné Ecovo Jméno růže, kde má zas svou roli ne úplně vzdálený klášter v Melku. V tomto směru nabízí román Jiřího Mádla autonomní příběh. Pouze planeta Krypton z názvu je převzata z příběhů o Supermanovi, což je přímo v textu uvedeno pro ty, kteří by to sami nevěděli.
Druhou hlavní hrdinkou je Veronika. Martin si vyvažuje klášterní zatuchlost psaním erotických povídek, protože sice již existují počítače, avšak jsou jen ve studovně, a hlavně v nich nelze sledovat úplně vše. Taky už existuje sociální síť XChat, kde se právě Martin s Veronikou „potkají“, přičemž si slíbí, že k sobě mohou být naprosto otevření, neboť ve skutečnosti se nikdy nestřetnou.
Nejde ale jen o erotické povídky, jde též o peprnou komunikaci, jakési virtuální souložení, které Martin s Veronikou provozují, hlavně z Martinovy iniciativy. V tomto směru má Přitažlivost planety Krypton již nyní jedno ocenění zajištěné. Určitě se ocitne mezi letošními laureáty Bad Sex in Fiction Award, každoročně rozdělovanou v Reflexu. A kde se bere ta jistota? Ocitne se tam totiž každá próza, kde je nějaká sexuální scéna, protože jich zas tak moc není. Takže špatná sexuální scéna je vlastně každá sexuální scéna. Možná i proto z českých textů raději mizí.
Každopádně Martin je citlivý a inteligentní hoch, a tak mu dojde, že tuto udýchanou erotiku musí v konverzaci s Veronikou střídat za prvé s humorem – ženy přece milují vtipné chlapy – a za druhé s empatií. Tak postupně vypluje na povrch pohnutá historie Veroničiny rodiny. Ani u Martina doma to není skvělé, proto je ostatně rád, že tam nemusí být.
Jiří Mádl splétá příběhy v krátkých kapitolách, které střídá v ostrých střizích, a evidentně si pořád drží kontrolu nad celkem. Ví, kam ho vede a jaké má být vyústění. Zaskřípe to jen někdy, co se týče slovní zásoby – „zasoustředil se“, „zacítil“. Poněkud klopotně působí občas i samotná stavba věty, asi jako když se sportovní moderátor odhodlá k myšlence, ale v půlce věty se do toho zašmodrchá: „Alkohol ještě jednou zabublal do energie opilosti, dřív než to tělu dojde a začne mu být zle.“
Vůbec se dá tvrdit, že přímá řeč dopadá lépe než samotné vyprávění. Dialogy je scenárista zvyklý psát, ale zatímco ve filmu se to vždy nějak ukáže, naznačí nebo zahraje, v románu se pouze píše. A tady mladý romanopisec mnohdy sklouzává k frázím a romantickým klišé.
Dialogy je scenárista zvyklý psát. To mezitím se ve filmu vždy nějak ukáže, naznačí nebo zahraje, v románu se ale pouze píše. A tady mladý romanopisec sklouzává k frázím.
Planeta Mádl
Problém též nastává, když jsou líčeny „flashbacky“, tedy historie Martinova a Veroničina života. Jako by to autor chtěl mít co nejrychleji za sebou, protože si s tím neví moc rady, či jako by ho to nebavilo, protože to nemá dostatečně promyšlené, ovšem má pocit, že to v románu musí být. Ze čtenářského hlediska tyto pasáže pak působí průsvitně, zaměnitelně a nedůvěryhodně.
Možná by tady Jiří Mádl udělal lépe, kdyby o lecčems pomlčel nebo jenom naznačil, ostatně čím méně se toho řekne, tím zajímavěji může dílo pak v těch lepších případech vyznívat, protože nechá prostor pro čtenářovo domýšlení. Za příznak začátečnictví můžeme brát i to, že je příběh příliš rozlítaný: Praha, Budějovice, Kremsmünster, sicilské Syrakusy, Benešov, Saúdská Arábie…
Nicméně to, že vůbec stojí za to takové výtky vznášet, znamená, že prvotina Jiřího Mádla rozhodně není parazitní knihou z pera „každého druhého“herce. Proto Přitažlivosti planety Krypton můžeme složit poněkud jízlivou poklonu: v nedostatcích toho románu poznáváme typický plod současné české literatury. Takže od Jiřího Mádla rozhodně čekáme, že bude pokračovat a vyvíjet se, neboť v herectví i režírování ukazuje, že se zlepšovat chce a dokáže.
A ještě poznámka na závěr: uvědomme si, že kdyby nebylo píšících herců, neměli bychom Pučálkovic Aminu. Díky, Jindřichu Plachto!