Vinnetou undergroundu
domě americkému prezidentu Clintonovi. Hlavsa zůstal – pro mnohé naivně, až legračně – apolitickým člověkem i po roce 1989. „Diktaturu proletariátu vystřídala diktatura peněz,“říkával na adresu budování kapitalismu ve své domovské hospodě v Praze na Klamovce. Řečeno na rovinu, Mejla byl především indián, vyznavač indiánského pojetí spravedlnosti a jejich dlouhých vlasů. „My jsme s Jiřím (kytaristou Števichem – pozn. red.) strašně milovali Vinnetoua a Old Shatterhanda,“řekl Pelcovi. „Kudy jsme chodili, tam jsme prohlašovali, že je nutný dělat dobro, podobně jako to dělal Old Shatterhand. Jiří to přímo nazýval pácháním dobra.“Do „tvrdého androše“nasměroval Plastiky až příchod Ivana Jirouse. Těmito cestami se Mejla dostal k undergroundu – a pak už logicky do vazby i k Chartě 77. Byl protivníkem režimu, který šel po nezávislé kultuře „jak slepice po flusu“, ale nebyl ani antikomunistou, ani odbojářem, ani mužem s charakterem tvrdého bojovníka odporu. Jestliže i u nás to často naráží na nepochopení, není se co divit, že už vůbec to nechápou Američané.
To je opravdu tak strašný?
Plastici od počátku hráli skladby skupiny Velvet Underground a jejího lídra Loua Reeda. Tato legenda amerického rocku tak u nás byla známá skoro jako doma v New Yorku. Ale když roku 1998 – v témže roce, kdy Hlavsa s Reedem hráli Clintonovi – televize PBS vysílala dokument o Reedovi, nastalo komické nedorozumění. Na akci byl i Reedův otec, žijící mimo svět undergroundu. A když mu velvyslanec Vondra vysvětloval, že za hudbu jeho syna šli Plastici do vězení, starý pán odvětil: „To je to opravdu tak strašný?“Nedovedl si představit muziku, za kterou by mohl někdo sedět.
Ale právě to je příběh Milana Hlavsy, autora magických skladeb i hitů českého undergroundu. Jeho píseň Muchomůrky se dodnes hraje v rádiích. Legenda praví, že Hlavsa text Egona Bondyho zhudebnil už počátkem 70. let, ale tehdy s ním kapela vyběhla, že je prý málo „androšský“. Hitař Hlavsa, je to snad v undergroundu urážka? Vůbec ne, je to součást mejlovské legendy. I té její části, že je nutný dělat dobro.
Vyšlo 23. 6. 2011 ve speciálním magazínu LN: 101 Pohnuté osudy.
Redakčně upraveno a aktualizováno.
Ivan Dejmal.